Včera byly děti pryč se Sašou na rukodělném jarmarku, tak jsem jela do města nakoupit nějaké dárky pro příbuzenstvo a také jsem odvezla mámě nějaké oblečení po dětech a staré hračky, aby to dala sestře. Funguje mezi námi docela čilá výměna zdrojů. Pak jsem jela domů, vyprala koberec, udělala další perníčky (tchyně má evidentně představu, že mám kupu času a málo práce, tak mi poslala těsto, ať udělám perníčky), něco poklidila a pak jsem se dala do práce, protože jsem potřebovala odevzdat dvě zakázky. Jednu jsem odevzdala, u druhé jsem usnula a probudila jsem se asi v pět ráno, načež jsem chvíli přemýšlela a zase šla spát. Není to úplně zdravý spánkový rytmus.
Dnes přijel Lexa a hned mi hlásil, že se Saša s tchyní bavili o tom, že by se mohly Vánoce vyřešit tak, že by děti byly na Štědrý den chvíli u mě a pak by jely do Bystřice. Jinými slovy - u mě by si odbyly rozbalování mých dárků a na štědrovečerní večeři by jely do Bystřice, zatímco já bych byla doma. Tohle mě velmi naštvalo, protože (a) takové věci by měli rozebírat hlavně se mnou a ne beze mě s dětmi, které se na to upnou, (b) už jsem jasně řekla, jak si to přeji já a takové domlouvání za mými zády chápu jako zradu. Popravdě mám velkou chuť vzít děti, odjet někam daleko (respektive odletět, protože tak by byla vzdálenost přibližně ideální) a být tam až do ledna. Protože proč bych měla brát ohledy na pocity jiných, když oni jiní evidentně vůbec neberou ohledy na moje pocity.
A vlastně tohle je něco, co mi dlouhodobě chybí. Aby někdo bral ohledy na moje pocity. Aby se někdo zamyslel, jak se vlastně cítím, když neustále podporuji druhé a nikdo se nepřetrhne, aby podpořil mě. Zamyslel se Saša vůbec někdy nad tím, jaké dopady na mě má, když jsem mu rok pomáhala v trafice (vstávání ve tři ráno s malým dítětem na krku, do toho nutnost mít druhou práci, ze které jsem platila náklady na domácnost) a deset let v antikvariátu, aniž bych z toho měla vlastní peníze nebo aspoň uznání? Napadlo ho, jak jsem se cítila, když mi po tom všem nebyl ani schopný koupit dárek k narozeninám (za dvě blbé stovky) a k Vánocům? Pravděpodobně ne, pravděpodobně řešil jen to, že se nějak necítí šťastný a jaká jsem hamižná mrcha, když jsem po něm chtěla příspěvek na rodinnou dovolenou. Fuj, hanba mi.
Povídala jsem si o tom včera s kamarádkou a dospěly jsme k závěru, že problém nebyl v tom, že bych mu nechtěla zaplatit dovolenou (ostatě jsem tak několikrát udělala), že bych mu nechtěla pomáhat ve firmě (a tím nemyslím pomáhat sedm hodin denně zadarmo, ale nějaké rozumné nastavení - třeba půlka ze zisku po odečtení nákladů) nebo tak něco - problém byl v tom, že při tom nebral ohledy na mě. Nedával najevo, že by si mé pomoci vážil, bral to jako samozřejmost. Když se taková frustrace objeví, tak se pak střádá a jednoho dne vyleze ven v podobě permanentního podprahového naštvání a nezájmu a třeba i té neochoty zaplatit dovolenou. Tak jednoduché to je - stačilo občas projevit uznání a koupit včas dárek k Vánocům a narozeninám.
Žádné komentáře:
Okomentovat