Nakoupila jsem na náš nadcházející výlet dětem a sobě nějaké "zdravé" (no... pořád je tam cukr, takže...) sladkosti (müsli tyčinky atd.). Prezentovala jsem je dětem s tím, aby na ně za žádnou cenu nesahaly, že je to na výlet. Následně jsem večer měla depku a tak jsem samozřejmě všechny svoje kousky sežrala (v tomto je název dnešního zápisku poněkud zavádějící, protože na sladkosti dětí jsem nesáhla, to je tabu a nejhorší narušení důvěry :) ). Iduška, která šla něco vyhodit do koše, tam obaly uviděla a okamžitě se začala hlasitě obhajovat, že někdo snědl ty sladkosti na výlet, ale ona to určitě nebyla, to musel být Lexa. Lexa se taky začal dušovat, že to on určitě nebyl. Tak jsem musela s pravdou ven. Asi nejsem úplně ten nejlepší rodičovský příklad. Příště musím ty obaly líp schovat. Nebo - ještě lépe - ovládat se a nesežrat to.
Před Sašou se o výletu moc nezmiňuji, protože je mi to takové blbé... sice už jsme od sebe a tak by to mohlo být jedno, ale asi je to nějaká setrvačnost a asi i fakt, že cestování bylo tématem řady našich neshod. V dětství jsme cestovali akorát po ČR a tak jsem si to chtěla vynahradit v dospělosti. Zprvu jsme se Sašou docela dost cestovali, byli jsme několikrát autem v Itálii, pak jsme začali létat i letadlem a takto jsme byli v Římě, na Sicílii, v Paříži a v Marseille, ale pak už na to nebyl čas, protože se musel věnovat keramice a také jsem po něm chtěla, aby se finančně podílel na financování dovolené, což nějak neklaplo, ačkoli si nemyslím, že je to nějak přehnaný požadavek a vlastně jsem chtěla, aby jen zaplatil cestu sobě s tím, že já uhradím to ostatní. Minulý rok se mi podařilo vytáhnout ho na pár dní do Polska k Morskiemu oku, ale to bylo tak vše.
Já přitom nechtěla trávit svá "nejlepší léta" v práci. Saša mi často vyčítal workoholismus, ale faktem je, že mě moje práce moc nebaví (spíš vůbec) a mnohem radši bych se třeba věnovala antikvariátu (i za cenu menšího výdělku), nebo omezila svou práci a část příjmů si hradila antikvariátem, ale to nikdy nedopadlo, ani když antik slušně vydělával, a já už pak tak nějak ztratila naději. Z celého roku jsem měla dovolenou tak týden, maximálně dva, což je mnohem méně, než je standardem (a zákonným minimem) u zaměstnaneckého poměru. Nešlo o to, že bych si ji teoreticky vzít nemohla, ale prakticky to nebylo tak jednoduché. Už jen představa, že třeba na týden zavřu, ve mně vyvolávala stres z toho, že se nebudou vyřizovat objednávky, bude se muset vyřídit svoz balíků, lidé si nebudou moci vyzvednout objednané knihy, odradí to zákazníky a tak. Samozřejmě to nebylo nic, co by se nedalo zařídit, ale... no těžko se to vysvětluje. Některé věci prostě nejsou tak jednoduché, jak se zdají být na první pohled.
A k čemu vám je, když si vyděláte nějaké peníze, ale nemáte z nich žádnou radost, protože je nemůžete použít na to, abyste si plnili sny. Já bych se chtěla aspoň párkrát podívat do nějaké vážně exotické destinace (exotické pro mě... je to poněkud subjektivní slovo). Pro jednotlivce to není zase až tak drahé... třeba do Thajska se dají najít letenky kolem 10k, do Francouzské Polynésie kolem 15k atd., nicméně pokud by měl platit člověk takovou cenu za celou rodinu, už to není tak jednoduché. Samozřejmě jsem primárně chtěla něco takového podniknout s rodinou (i z hlediska bezpečnosti by to bylo lepší), ale to by vyžadovalo finanční participaci ze strany Saši, což se mu moc nepozdávalo. Asi žil v představě, že jsem přebujele bohatá a spoluúčast na něm chci jen proto, abych mohla jet bez něj, což nebyla pravda. Spíš to bylo tak, že za sebe bych to zaplatit mohla, za děti ještě tak nějak s odřenýma ušima, ale za celou rodinu už to bylo na mě prostě moc.
Cítila jsem se tak nějak v pasti - zatímco Saša si plnil svůj sen o keramické dílně, publikoval své povídky u renomovaného nakladatelství a psal knihu, já byla pořád v práci a nemohla si své sny plnit. Ne že bych mu to nepřála... kdybych mu to nepřála, neinvestovala bych do jeho dílny a tak, ale chtěla jsem, aby i v tomto bylo mezi námi trochu spravedlnosti a abych si i já mohla splnit svůj sen a podívat se jednou třeba na Maledivy, do Thajska, nebo do nějaké takové destinace. Saša to z nějakého důvodu bral jako útok na svou osobu, což na jednu stranu chápu (taky by se mi nelíbilo, kdybych tvrdla v ČR a on si srkal Martini někde na pláži v Karibiku), ale na druhou stranu jsem mu nabízela z mého pohledu poměrně štědré řešení, a sice že když zaplatí za sebe, já zaplatím ten zbytek. On to asi vnímal jinak.
Koukám, že tentokrát jsem své "terapeutické vypořádání s minulostí" vzala poněkud obsáhle. Zajímalo by mě, co si o tom budu říkat třeba za pět deset let. Jak se aktuálně učím, cesty života jsou velmi nepředvídatelné. Ještě před půl rokem bych řekla, že v daleké budoucnosti budeme se Sašou sedět na zahradě našeho domku, který bude tou dobou už prázdný (děti budou dávno odstěhované), možná budeme hlídat vnoučata nebo mít návštěvu nějakých společných přátel a užívat si u toho důchodu, ale teď už je to jiné. Kdo ví, kde budu za pět nebo deset let. Možná budu pořád tady, možná budu mít domek na Sicílii, možná taky budu úplně někde jinde...
Žádné komentáře:
Okomentovat