Zjistila jsem dnes, že orientace v kalendáři asi nebude mou nejsilnější vlastností, protože jsem naše ubytování v Budapešti objednala do 13., ale odjezd na 12. Naštěstí Flixbus je na trotly mého typu připraven a nabízí přebookování jízdy, takže jsem situaci mohla napravit a odjíždíme až 13. Vlastně je to ještě lepší, protože 12. mám narozeniny a můžeme to tak oslavit přímo v Budapešti nějakou zajímavou aktivitou. Možná to tak chtělo moje podvědomí a tak se při objednávání ubytování o den seklo.
Další dnešní jobovkou bylo, že mi v půl osmé večer volala zdravotní sestra z gynekologické ambulance, kam chodím, že tam mám opětovně dorazit. Trochu mě to vyděsilo, protože mi žádný zdravotnický pracovník takto pozdě večer nevolal z nějakého normálního důvodu (naposledy když umřel táta), ale vzhledem k tomu, že mě objednala až k půlce měsíce, tak to asi nic hrozného nebude. Tedy aspoň doufám, že v ordinaci neproběhla diskuse ve stylu: "Ty výtěry vyšly hrozně, na kdy mám paní objednat?" - "Ále, až tak za 14 dní, ať si nekazí prázdniny, tady už se stejně nic zachránit nedá.". 😃
Lexa měl dnes také zajímavý den. Naší ulicí dneska projížděli nějací kluci na kole a pořád zvonili a pak hned ujeli. Náš pes z toho byl celý říčný. Navrhovala jsem opatření, jako například zlít je vodou nebo udělat ze zvonku elektrickou zbraň a trochu je vyšokovat, ale Lexa to vzal do svých rukou a zašel k nim domů naprášit je rodičům. Shodou okolností tam zrovna mířili sousedi i z jiných domů a když z této skupinové intervence odcházeli, slyšel Lexa matku těch kluků, jak po nich na celou ulici řve: "Tak jste kreténi?!". Myslím, že ze zvonění na zvonek budou mít na pár let trauma.
Vztah mezi mnou a Sašou je teď tak nějak na nule. Naposledy mi psal, že jsme oba mohli udělat ve vztahu něco jinak. Ano, obecně pro všechny vztahy, které skončily, platí, že každý z toho páru mohl něco udělat jinak. Přemýšlela jsem nad tím a vlastně nevím, co bych mohla udělat jinak, aby to dopadlo jinak. Mohla jsem se dřív vymezit, dřív přestat pracovat zadarmo a vydupat si nějaké peníze z antiku, ale to by pravděpodobně nevedlo k lepšímu vztahu, naopak by se krize objevila už dřív.
Mohla jsem být milejší a chovat se k němu lépe, ale upřímně - to se takto zpětně lehko řekne, ale ve chvíli, kdy jste dlouhodobě přetížení, naštvaní a frustrovaní, necítíte se milovaní a naopak vám přijde, že jste jen chodící pokladnička, tak to těžko dokážete ovládat.
Mohla jsem si méně stěžovat a možná by bylo méně hádek a on se cítil méně pod tlakem, ale řešilo by to nespravedlivé nastavení mezi námi? Ne, jen bych musela intenzivněji potlačovat své emoce. Méně stížností by oddálilo konflikt, ale neodstranilo příčinu. Méně stížností by znamenalo, že bych dál nesla víc, než je únosné, jen bych to přestala verbalizovat. Vztah, který drží jen proto, že jeden z partnerů mlčí a potlačuje frustraci, není stabilní.
Na druhou stranu - kdyby on změnil svůj postoj a dal mi plat za mou práci, vedlo by to asi k větším změnám. Nemusela bych tolik pracovat a měla bych více času na děti, na sebe i na něj. Ostatně to vidím nyní - jakmile odpadl antikvariát, mohla jsem se začít více věnovat domácnosti. Měla jsem energii na to koupit nový jídelní stůl a postel, vyměnila jsem sedátko na wc, které bylo už léta rozkřápnuté, mám čas pravidelně uklízet, vyměnila jsem rozbitou komodu v obýváku a teď, když už je tepleji, budu moci upravovat zahradu. Byla jsem už několikrát v kině. Chodím často na procházky. Není to ale jen o času, je to i o psychice. Když jsem byla zahlcená a přepracovaná, jako bych některé věci neviděla. Nevadila mi dlouholetá absence postele v ložnici, nevadilo mi, že se nedá u našeho jídelního stolu jíst. Jakmile část zátěže odpadla, najednou mi začalo záležet na věcech, které jsem dosud ignorovala. Začala jsem se stydět, že sedátko na wc je slepované izolepou. Začalo mi vadit, že nemáme důstojné místo ke stolování. Začalo mi vadit, že v ložnici je jen matrace jako v nějakém narkomanském doupěti.
Nemůžu říct, že kdyby toto změnil, náš vztah by to zachránilo. Možná ano, protože - i když se to nemusí zdát - byla by to pro mě velká změna a shodilo by to ze mě možná víc zátěže, než si uvědomoval. Ale možná by to také nezachránilo nic. Nevím. Možná byl problém jinde. Možná nemá Saša problém se mnou, možná má problém spíš sám se sebou.
Ačkoli jsem pořád smutná z toho, že vztah skončil, protože i když už je mi jasné, že bez jeho větší snahy nešlo ten vztah napravit a ta vůle ke změně z jeho strany nebyla, bylo mnoho chvil, kdy jsem s ním byla šťastná. Bohužel ty chvíle, kdy jsem se s ním smála, povídali jsme si, vyměňovali si názory a jezdili na výlety byly převáženy problémy v jiné oblasti, konkrétně v oblasti financí a nastavení poměru zátěže mezi námi. Neříkám, že žádnou zátěž nenesl, taky měl starosti s antikem, keramikou a tak, ale já jsem se neustále cítila jako konečná instance. Jako někdo, kdo musí mít vždy nějakou finanční rezervu, protože on ji neměl. Jako někdo, na kom zůstalo pokrýt ranní směny v trafice, protože nikdo jiný nechtěl. Finanční pojistka. Stabilizační bod. Jakmile tohle zmizelo, systém (vztah) se rozpadl.
Mrzí mě to. Ne kvůli tomu, co bylo špatně, ale kvůli tomu, co mohlo být jiné. Ale také vím, že nemůžu žít ve vztahu, kde musím být zároveň partnerka, neplacený zaměstnanec i pojistka. Měli jsme pěkné chvíli, ale v tomto jsme se míjeli. Teď je čas nechat to být, protože některé věci prostě nejdou opravit, respektive nejdou opravit snahou jedné strany. Takový vztah by neměl hodnotu.
Žádné komentáře:
Okomentovat