O povrchních vztazích

Poslední dny Saša nenápadně okázale (ano, vím, že je to oxymorón) otravoval s tím, že strašně nutně potřebuje oblek. Včera z něj vylezlo, že jde do divadla. Předpokládám, že s nějakou ženou, protože si jej neumím představit, že by šel do divadla sám - a když už by šel sám, nebral by si oblek, ale spíše jen tmavé džíny a slavnostní košili. Přijde mi absurdní, že jde za svou ex, aby mu našla oblek, který potřebuje na rande. Nechtěl by náhodou, abych mu jej ještě vyčistila a vyžehlila, aby udělal patřičně dobrý dojem?

Každopádně to skvěle zapadá do toho, jak on si představuje, že ostatní reagují na konec vztahu, respektive jak je jeho obvyklý způsob fungování po konci vztahu. Pravděpodobně si myslí, že mi oznámí konec vztahu a já budu za měsíc v pohodě, pogratuluji mu k nové známosti a popřeji hodně štěstí. 

Dobře, asi jsem k tomu trochu přispěla tím, jak jsem reagovala, když mi řekl, že se chce rozejít. Vlastně když mi vyjmenoval, že se chce rozejít, protože ... a teď mezi ostatními důvody vyjmenoval i to, že se nezajímám o to, kam jezdí ..., tak jsem byla tak nasraná (pardon), že jsem řekla něco ve stylu "Tak jo, souhlasím.", čímž jsem v něm asi posílila pocit, že vlastně taky chci konec vztahu. Spíš než to ale šlo o to, že jsem vlastně ani nevěděla, co na to říct, a v ten okamžik jsem byla jeho důvody tak rozčarovaná, že mě nenapadla lepší reakce. Protože si představte stav, kdy partner odjede a vy musíte zaopatřit dvě děti, které jsou obě na novém stupni vzdělávání (jedno na ZŠ, druhé na SŠ), do toho se musíte sami starat o firmu a navíc pracovat ve druhé práci, protože z té první nic nemáte musíte z něčeho zaplatit hypotéku, energie, pojištění a další věci, k tomu jezdíte s dcerou na gymnastické závody, kde to vůbec neznáte a jste tam jako ryba na suchu a musíte improvizovat... A jste z toho tak vyčerpaní, nemáte čas ani si pořádně umýt vlasy, a do toho vám váš manžel vmete do obličeje, že se nedostatečně staráte o to, kam jezdí, a ani mu nezavoláte. Řekla bych, že v takové situaci je možná i pochopitelné, že jsem reagovala tak nepochopitelně.

Myslím, že Saša teď najede na to, na co byl zvyklý z doby před naším vztahem, a sice na střídání více či méně povrchních vztahů. Když mi na začátku našeho vztahu vyjmenovával, kolik měl partnerek a proč se s nimi rozešel, trochu mě to vyděsilo a vlastně jsem na chvíli pochybovala, jestli vůbec do toho vztahu jít. Považte, že jeden z těch vztahů skončil proto, že mu rok nedala poté, co ji podvedl (bože, jak mohla být taková mrcha... no jakože cože?), a další byla série důvodů ve stylu "nikam se ten vztah neposouval" (ano, to byla určitě jen její vina) a "našla si jiného poté, co jsem ztratil doklady cestou na letiště, abych za ní mohl dojet na Erasmus" (no musím říct, že jeho organizační schopnosti se moc nezměnily). Vlastně to bylo prezentováno, jako že to byla jedna nevhodná partie za druhou, což u člověka nutně vyvolá otázku, jaká je to strašná smůla, potkávat samé nekompatibilní partnerky.

U lidí, jako je on, však nebývá hlavní problém v tom, že by potkávali samé špatné partnery, ale častěji jde o to, že mají určitý vnitřní mechanismus, který vztahy nejprve silně přitahuje, ale později je začne rozkládat. Navenek to vypadá tak, že vztahy střídají, odcházejí, rychle navazují další a téměř pokaždé si vytvoří vysvětlení, proč za rozpad mohl ten druhý. Ve skutečnosti za tím ale obvykle stojí několik hlubších vrstev. První z nich je neschopnost unést vlastní nepříjemné emoce. Když se ve vztahu objeví tlak, kritika, stud, pocit nedostatečnosti nebo selhání, člověk s takovým nastavením to neprožije jako běžnou součást dlouhodobého partnerství, ale jako ohrožení sebe sama. Místo, aby si řekl něco ve stylu: "jsme teď v těžké fázi, musím něco změnit", jeho psychika to přeloží jako "tenhle vztah je špatně", nebo "vedle tohoto člověka se necítím dobře". 

Druhá vrstva je ochrana ega. Přiznat si, že jsem vztah poškodil, že jsem nebyl férový, že jsem druhého využíval, že jsem se vezl na jeho stabilitě nebo že jsem selhával, je pro mnoho lidí psychicky velmi náročné. Proto si vytvoří obranný příběh, který obvykle zní nějak rozumně, někdy dokonce velmi přesvědčivě: "dlouhodobě mi to nevyhovovalo", "necítil jsem se pochopený", "dusila mě", "ten vztah nebyl ono". Tyto vágní věty nemusí být úplně vymyšlené, on to může subjektivně cítit. Jenže nepopisuje celé jádro problému, jsou to jen věty, které umožní odejít bez viny. Proto tak často za to může ten druhý.

Třetí vrstva souvisí s idealizací začátků a nezralým vztahem k realitě. Někteří lidé milují novost vztahu, ten obdiv, pocit možnosti, erotické napětí. Na začátku se ještě neukazují dluhy, chaos, neschopnost plánovat a běžná všednost. Jamile ale vztah přejde do reality, začne se rozpadat iluze o sobě. Objevuje se nutkání utéci do dalšího vztahu, kde lze znovu začít s čistým štítem. 

Další vrstva se týká vztahu ke stabilitě. Já jsem byla často pilířem - finančně, organizačně i prakticky. To je pro takového člověka, jako je Saša, možná část vztahu velmi přitažlivé. S oporou pilíře totiž může být kreativní, chaotický, impulzivní, může si dovolit nestarat se tolik o finance. Jenže časem se stabilní partner stane zrcadlem. Vzniká paradox, kdy sice partner toho druhého potřebuje, ale zároveň vedle něj zažívá kritiku, tlak, nepohodlí. Navenek se to projeví pocitem, že ten vztah nevyhovoval. 

A nakonec tu máme externalizaci odpovědnosti. U některých lidí je dlouhodobě vidět přesouvání viny navenek. Když se nedaří podnikání, může za to partnerka, protože dost nepodporovala. Když vztah přestane být pohodlný, může za to také partnerka, protože se málo starala, moc tlačila. Přijetí odpovědnosti není pouze morálním aktem, ale také vyžaduje psychickou kapacitu. Člověk musí unést bolest z poznání, že něco zkazil. A to mnoho lidí neumí. Je to obrana, která je ale velmi drahá.

Tím nechci říct, že by za všechno mohl Saša, protože ve vztahu nikdy není jeden svatý a druhý ďábel. Nicméně s problémy by se mělo pracovat. Myslím, že já za čas našeho vztahu ušla dlouhou cestu a mnohé jsem se naučila. Začala jsem aktivněji řešit věci sama, přestala jsem jej tak omezovat (na začátku vztahu jsem měla breakdown, když chtěl odjet na nějaký pobyt pro spisovatele, o pár let později jsem mu držela palce, aby ho na ten samý pobyt vybrali). Měla jsem snahu se nějak měnit, aby ten vztah byl lepší, ale u Saši jsem toto moc neviděla. Když jsem po něm chtěla změnu, bral to jako útok na sebe a důkaz toho, že ten vztah není pro něj. Bohužel toho druhého nemůžete nijak donutit, aby se změnil proti své vůli... pokud mu náš vztah nevyhovoval a raději by nějaký jiný, kde nebude muset dělat žádné změny a řešit problémy, nemůžu mu to nijak vymluvit. Ale ani on nemůže nutit mě, aby jej po konci vztahu brala jako kamaráda a abych jej nevyškrtla ze svého života (až na nutný zbývající nerv kontaktu představovaný Idou). 

Představa mého ideálního vztahu není nijak složitá:

• partner, který stojí při mně
• společné zážitky
• pocit, že když do vztahu hodně dáš, druhý to uvidí a bude si toho vážit
• pocit, že jste tým

M-L terminologií je toto taková základna. Ostatní věci jsou poddružné a dají se překonat. Když se pak člověk ohlédne zpět a vidí, že realita byla jiná, vzniká smutek nad tím, že ten vztah vlastně nedosáhl té podoby, kterou chtěl. Člověk začne vidět, jak vlastně dlouho držel vztah při životě hlavně vlastní energií. Pro co teď truchlím, je vlastně spíš představa, že kdyby se druhý snažil stejně jako já, mohl z toho být opravdu krásný vztah. Měla jsem často pocit, že jsem hodně dávala a podporovala, ale zároveň jsem nedostala tolik prostoru být tou, o kterou se někdo vážně stará.