Iduška měla dneska (respektive v sobotu, ale píšu s přestávkami, takže asi vlastně včera... moje osobní chronologie je poněkud komplikovaná) další závody, na kterých s ní byl tentokrát Saša. Prvně se snažil hodit zařizování závodů a jejich organizaci na mě, ale to jsem odmítla... to jsem dělala ve vztahu, ve kterém už nejsme, a jelikož chtěl rovnoměrně rozloženou péči, beru to tak, že každý by měl dělat a platit půlku, k čemuž patří i hlídání závodů, vyzvedávání ze školy a podobně. Ostatně je to nemalá mentální zátěž a pro Sašu bude určitě prospěšné a do budoucna užitečné, když si uvědomí, že hlídat termíny závodů není jen desetisekundová záležitost.
Nakonec to asi zvládl, škoda, že se se mnou takto nedělil o povinnosti v době, kdy jsme ještě byli spolu.
Připadá mi, a to opakovaně, že Saša se se mnou snaží komunikovat v přátelském tónu, a to i v situaci, kdy se kvůli něčemu "rozkmotříme", nebo kdy se snažím být odtažitá. Pro dvě osoby ale může mít tatáž komunikační situace výrazně odlišný kontext. On tím sleduje asi snahu mít pozitivní porozchodové vztahy a možná si i dělá nějaký prostor pro to, abych byla vstřícná v rámci porozvodového uspořádání. Moje mysl má naopak stále tendence overthinkovat a vidět v tom snahu o přiblížení na jiné, bližší úrovni. A to nechci. Nemyslím tím, že nechci přiblížení na jiné úrovni, ale nechci sama sebe klamat něčím, co není, protože ve výsledku mi to škodí. Tedy moje snaha držet si odstup je spíše sebezáchovná a myslím, že to tak bude lepší i v budoucnu.
Vzhledem k tomu, že mám teď hodně termínů odevzdání zakázek, všímám si intenzivněji znepokojivého trendu mezi klienty. Jedná se o to, že mí klienti, a možná je to specifikum Čechů obecně, se snaží vždycky vytěžit něco nad rámec, nicméně stylem, který se dá popsat jako "snažit se to ojeb.t". Například teď mám klientka, který si u mě objednal určitý objem práce. Když jsem mu práci odevzdala, tak se snažil získat ode mě práci navíc, a to vskutku originálním způsobem, a sice že tvrdil, že netušil, že korektura úvodu a závěru se také počítá do celkového objemu práce. A jestli bych mu tedy výměnou ze korekturu úvodu a závěru (kterou už jsem udělala a odevzdala) neudělala korekturu dalšího textu o objemu přibližně třetiny původní zakázky. Tedy 33 % zdarma. Musela jsem vyjádřit svůj údiv nad takovou logikou a konstatovat, že do objemu práce se samozřejmě počítá vše, co zpracovatel zakázky zpracuje, a ne to, co se klientovi zrovna hodí.
Další situace, se kterou se setkávám dost často, se týká statistiky. Dost často zpracovávám jednodušší statistiku pro studenty různých škol a jisté specifikum této činnosti je, že každá škola, fakulta, pracoviště, ba i každý vyučující má jinou představu o tom, jak se to má dělat. Například máte stejný typ dat (dejme tomu nějaká ordinální data z dotazníku) a máte vypočítat, zda se data ze dvou skupin (např. muži vs. ženy) statisticky významně liší - můžete vymýšlet jak chcete, ale nenajdete způsob, který by všichni učitelé považovali za bezproblémový. Jeden vám řekne, že správně je statistický test A, druhý vám řekne, že rozhodně ne, že to musí být statistický test B, a třetí pro změnu přijde s tím, že statistické testy nemáte používat vůbec, ale že to máte určit jen přes kontingenční tabulku. Vzhledem k tomu, že 99 % klientů, pro které toto zpracovávám, statistice vůbec nerozumí (ostatně o sobě bych to také neřekla, ale za ty roky už jsem alespoň nějaký malý vhled získala), nedokážou vám sdělit, co po nich učitel chce. Takže pak neustále dokola vysvětlujete, jak se situace má, a nemalá část klientů z toho vyvodí, že jste vlastně trotl, protože jste se netrefili do statistického vkusu jejich učitele. No nic... jen jsem si chtěla postěžovat.
Vlastně dost přemýšlím o tom, že bych změnila práci. Tahle mi sice přináší poměrně slušný příjem, ale také mě poměrně slušně štve a stresuje. Nejlepší "práce" byla, když jsem začínala chodit se Sašou a starala jsem se o jeho sklad a zásilky. To bylo fajn. Zapisovala jsem knížky, u toho si vždycky pustila nějaký film, Saša komunikoval se zákazníky... Kdybych měla vhled do budoucna, tak se to snažím v minulosti zařídit tak, abych takhle mohla pracovat pořád.
Jenže nic není jednoduché, někdy prostě člověk musí dělat věci, které jej netěší, aby přežil.
Žádné komentáře:
Okomentovat