Včera jsem vyklízela kus podkroví, protože mi Saša se svým kamarádem přivezli jednu skříň z antikvariátu, která se mi líbila a chtěla jsem si ji nechat na památku. Našla jsem při vyklízení zapadlých asi třicet zavařenin z roku 2016 a 2017, tak jsem je pak likvidovala (a dnes ještě budu). Doufám, že mě tam takových překvapení nečeká víc, ale většinou tam je ten bordel tvořen spíše "krámy".
Také jsem včera dodělávala poslední část zakázky pro tu otravnou klientku, co po mně neustále dyndala nějakou práci navíc. Samozřejmě v takto nastavené spolupráci pokračovala až do samého konce - objednala si u mě "formátování textu", pak ale chtěla ještě dopsat ještě pár stran tam a tady, což jsem jí zamítla. Tato asertivita je taková z nouze ctnost, protože jsem neměla vůbec čas. Zajímalo by mě, jak by se tihle lidé tvářili na to, kdyby k nim přišel v jejich práci vedoucí a oznámil jim, že budou po práci třeba mýt dvě hodiny firemní záchody, a to bez nároku na plat - asi by se jim to moc nezamlouvalo. Ale chtít práci navíc a ideálně zadarmo po ostatních, to je evidentně v pohodě.
Iduška má dneska ve škole Noc s Andersenem, kam ji oproti původnímu plánu nakonec vedu já, tak jsem to využila a vytáhla ze skříně letitý waflovač, že bych jí udělala na svačinu wafle. Zatím jsem ho důkladně vyčistila a teď okapává - pak uvidím, jestli bude vůbec fungovat. Naštěstí jsem minulý rok udělala snad litry rybízové marmelády, takže mám čím mazat (pokud mne tedy nezklame technika).
O víkendu budou děti pryč, tak jsem si říkala, že bych se v sobotu nebo v neděli podívala někam ven, třeba do Cityparku, nebo k mámě do Vatína a tam na procházku po okolí. Když byl Lexa malý, chodili jsme denně na dlouhé procházky "za humna", cestou na Kotlasy a na Jámy a tak, ale teď už jsem tam dlouho nebyla a ráda bych se tam zase podívala, abych viděla, co se změnilo. Stejně mám auto narvané věcmi pro mámu, tak je to možná logičtější varianta.
A taky bych se ráda brzy zase podívala někam do zahraničí, třeba na nějaký víkendový výlet vlakem nebo busem. Poslední dobou mi poněkud zvedá náladu vědomí, že oproti velikosti vesmíru jsou moje trápení pouhým mikroflusnutím do oceánu (ano, je to divné, ale tak nějak mi to pomáhá) a že stejně jednou umřu, a pak už mi bude všechno jedno. Tedy doufám, že tohle přijde až za hodně dlouhou dobu, protože na světě je hodně míst, kam bych se chtěla podívat, a hodně knih, které bych ještě chtěla přečíst. S vědomím konečnosti přichází i uvědomění, že člověk by neměl trávit čas jen prací a tím, co dělat musí, ale měl by takové obligatorní nutnosti prokládat věcmi a zážitky, které mu dělají také radost. Například šetřit za jídlo má velký smysl, ale koupit si občas kilo drahých jahod, hovězí svíčkovou nebo nějakou nesmyslně drahou čokoládu je fajn vybočení ze všednosti (držte mi palce, protože přes víkend budu muset sežrat skoro kilo hovězí svíčkové 😁).
No každopádně teď budu (mimo jiné) řešit kompost, který se rozpadá a je pro ostudu - asi ho nahradím betonovou variantou s imitací dřeva, kterou mi našla AI a vypadá to fakt dobře (a není to hnusný plast). To se budou sousedi bavit, až budeme já se svými 42 kily a Lexa se svými 38 kily přehazovat snad metrák kompostu.
Žádné komentáře:
Okomentovat