Začínám být poněkud nervózní z našeho výletu do Budapešti. Bude to pro mne velká zkouška mých rodičovských schopností, zároveň budu muset zajistit bezpečnost sebe i dětí, což není úplně jednoduché, když na ně budu sama. Na druhou stranu si říkám, že to bude relativně bezpečný prostor, kde si to vyzkoušet, než se pustím do nějakých smělejších výletů. Zítra mne tedy čeká velké chystání, z čehož jsem už teď na prášky, protože jsem poslední dobou nějak pořád unavená, i když spím fakt hodně. Asi to bude nějaká jarní únava.
Hlavně nesmím zapomenout plavky, protože to by mě Ida asi rozporcovala, kdybychom nešli do aquaparku. Nicméně plavky se dají přinejhorším znovu koupit, budeme bydlet nedaleko obchodního centra. A zároveň na dohled od budovy parlamentu, což je super, miluji, když se ubytuji někde s krásným výhledem. Když jsme byli na Sicílii, viděli jsme na moře, to bylo krásné. V Marseille jsme zase byli nad rušnou místní ulicí - to bylo také krásné, ale jiným stylem. Teď budeme u maďarského parlamentu, který je v noci krásně osvětlený. Překvapuje mě, že byl ten apartmán tak levný (je tam kuchyň, koupelna, pračka, sušička), ale pak jsem koukla i na jiné nabídky a zjistila jsem, že je levný subjektivně, objektivně je to taková střední cenová (v porovnání s ostatními nabídkami v okolí).
Taky to můžu brát jako takový přechod, protože po návratu budu muset řešit převod domu. Konečně jsme se se Sašou tak nějak dohodli, respektive musím zajít za právníkem a dohodnout s ním, co je reálné a tak. Ne že bych z toho měla radost. Kdybych si mohla vybrat vztah bez domu nebo dům bez vztahu, dům bych si nevybrala. Ale v nastalé situaci chci mít jistotu. Spoléhala jsem se na Sašovo slovo, když mi sliboval lásku v dobrém i ve zlém, a bylo mi to evidentně k prdu, tedy se nemůžu spoléhat ani na to, že jej jednou nenapadne mě vystěhovat. Navíc už pár let platím většinu hypotéky, nyní celou hypotéku, vložila jsem stovky tisíc do oprav... ten dům má pro mě víc než jen finanční hodnotu, je to jistota, do které jsem dlouho investovala. Je to sice taková jedová chýše, jak říká švagr, ale mám tady na to spoustu krásných vzpomínek. Aktuálně tedy i hodně smutných, ale hlavně těch šťastných.
Občas si říkám, že ta moje velmi dobrá paměť je až prokletím. Možná, kdybych si tak detailně nepamatovala, co pěkného jsme se prožili, nebyla bych tak smutná. Nespočítala bych, kolikrát denně mi v hlavě vyskočí nějaká random vzpomínka. Jak jsme byli v Polsku na víkend ubytovaní na zámku Kliczków a chodili jsme po místních skalách. Jak jsme byli v Itálii pod stanem a tiskli jsme se k sobě spacáky. Jak jsme jeli na kolech z Bystřice k Domanínskému rybníku. Jak jsme byli v Adršpašsko-teplických skalách a koukali tam na pramen, který vyvěral z tůňky. Jak jsme letěli do Paříže a dávali si tam v restauraci citronová kuřecí křídla za osm éček. Myslím, že na tyhle věci už dávno zapomněl, ale mně pořád průběžně vyskakují v hlavě a trápí mě. Časem mě trápit přestanou a bude to už jen vzpomínka. Možná, až jednou budu hodně stará, budu tu sedět venku, užívat si letního podnebí a vzpomínat, jak jsme ve vedru chodili po Pompejích, nebo něco takového, a budu u toho šťastná a ne smutná. Budu teď muset nastřádat jiné vzpomínky a naučit se být šťastná sama se sebou.
Povídaly jsme si o tom všem (dům, rozchod a tak) dnes se sestrou a ta se vsadila, že bude mít Ida do roka zaděláno na sourozence. Před pár měsíci mi takové řeči dodávaly optimismus a naději, teď mi spíš naději berou, protože moje naděje směřuje ne na to, že se Saša vrátí, ale že dokážu rozchod zpracovat a cítit se šťastná. S tím, že se nevrátí, už jsem tam nějak smířená. Ne že bych to nechtěla, ale spíš už ani nevím, jak by se to udělalo. Jakože prakticky. Zní to asi divně. No každopádně budu do roka o sázku bohatší.
Žádné komentáře:
Okomentovat