Už jsem několikrát psala o pocitu, že by bylo lepší, kdybychom se se Sašou oddělili definitivně, protože ty naše kvazikamarádské styky mi brání uzavřít tuto kapitolu a vlastně se ani nechci kamarádit s někým, kdo mi tak ublížil. Včera jsem to posunula do definitivnější roviny, kdy jsem mu navrhla majetkové uspořádání. Moc se mu to nelíbilo (vlastně vůbec), ale o tom za chvíli.
Nejprve o tom, co mě k tomu vlastně vedlo. Dalo by se to zjednodušit na 4. sérii Bridgetonových a Avatara, ale to by bylo zase až moc zjednodušující. Před pár dny Netflix vydal poslední díly aktuální série Bridgetonových a já to zhlédla v jednom kuse u práce. Příběh měl sice pár slabších částí, ale obecně mi to připadalo dobré a jak jsem tak na to koukala, tak mi najednou přišlo líto, že jsem něco takového nezažila. Nemyslím přímo regentské období, ale spíše to, že by někdo překonal nějaké výrazné těžkosti jen proto, že mě miluje. Uvědomila jsem si, že jsem Sašovi nestála o to, aby si nějak vyřešil práci a já nemusela dřít v antikvariátu za nulový výdělek. Nestála jsem mu ani za to, aby řešil naše manželské problémy. Myslí jenom na sebe, lituje se, jakou měl strašnou ženu, která mu přivedla firmu ke krachu, ale nenapadne ho ani na okamžik pokusit se vžít do mě a do toho, jak jsem se asi cítila. Ani to pro mě není schopen udělat.
Namísto toho se bude pořád obhajovat tím, že je vlastně v pořádku, že jsem pro něj tolik let dělala zadarmo, protože on to přeci dával do domu... což je irelevantní, protože to nijak neobhajuje fakt, že v situaci, kdy jsem ze svého vlastního příjmu platila nadpoloviční většinu výdajů, jsem navíc ještě musela pracovat u něj zadarmo a tedy de facto z mé práce platil všechny výdaje. Myslím, že jeho nepochopení není o nedostatku intelektu, ale o emocích. Než by si přiznal, že tolik let žil z práce své ženy a využíval ji, raději si udržuje iluzi, že to vlastně bylo v pořádku, protože z těch peněz se platily výdaje na dům. Ano, platily, ale všechno to byly peníze, které šly z mé práce, což už v pořádku není. Já bych mohla ostatně udělat to, že bych si převedla všechny platby z antikvariátu na sebe, jemu nechala jeho výdaje a následně tvrdila, že to je takto v pořádku, protože z toho přeci platím výdaje domu a že on si musí na své výdaje nějak vydělat sám. Byla by to naprosto ta samá situace.
Ale vraťme se k Bridgetonovým a Avatarovi. Bridgetonovi mě nahlodali a vzbudili ve mě pocit, že jsem nebyla milovaná, ale využívaná. Člověk, který by mě miloval, by mě neopustil, jakmile by ze mě přestal mít zisk. Takový člověk by nebral jako zradu to, že už jsem prostě nemohla, ale omluvil by se mi a navrhl řešení. Takový člověk by se snažil vztah zachránit a znovu vybudovat. Ale člověk, který mě nemiloval, ten by pouze utekl, jako utekl Saša.
Včera jsem byla na Avatarovi a v jedné scéně tam měli Neytiri a Jack hádku a vůbec nějaké dlouhodobější neshody, Jack ji ale objal, řekl jí, že ji miluje a že musí držet při sobě. Pro mě to byl takový druhý impulz a uvědomění, že takto silný vztah bych chtěla. Vztahy v realitě nejsou jako ve filmech, ale můžete chtít vztah, kde můžete tomu druhému věřit, že vás neopustí, nezneužije a že vás podrží, když to budete potřebovat. Saša ale v našem vztahu myslel jenom na sebe. Rozhodl se udělat si keramickou dílnu a hodil na mě antikvariát, aniž by na mě hodil i jeho příjmy. Když potřeboval finance na úpravu garáže na dílnu, byla jsem mu dobrá, ale když jsem potřebovala vložit svou energii do práce, která vydělá peníze mě namísto jemu, byl to problém. Stejně tak když potřeboval půjčit na opravu auta, na nájem obchodu... To ale není láska, když se staráte jen o sebe a toho druhého jen využíváte a nejde to vydržet donekonečně.
Proto jsem se rozhodla to už utnout. Nemá cenu držet se představy, že se k vám vrátí někdo, komu na vás nezáleží a nemiluje vás. Je to zbytečné a vlastně i škodlivé.
Žádné komentáře:
Okomentovat