Vyrazila jsem dneska s Iduškou do kina na Spongeboba. Prvně jsem litovala, že jsem jí to slíbila, protože jsem včera dlouho do noci (resp. do rána) dělala na jedné zakázce, která byla "instantní" (jakože musela být rychle udělaná, za což je obvykle příplatek) a byla jsem unavená, nakonec jsem si ale trochu schrupla v tom kině (naštěstí jsem vybrala sedadla na kraji u zdi a před ani za námi nikdo nebyl, takže jsem se nemusela moc ostýchat). Pak jsme šly na oběd a Iduška si chtěla vybrat něco "malého", z čehož se vyklubalo hodinové běhání po obchodech a přemlouvání, aby si už nevybírala další "plastové krámy" (moje označení pro hračky, které jsou z levného plastu, prd vydrží a obvykle se po pár dnech pošlou dál). Pak Ida prohlásila, že jsem nejhorší máma a toto je nejhorší den na světě (poté, co jsem jí vzala do kina a koupila jí výběr the best of sushi), protože si nemohla koupit nějaký pitomý třpytkový mávátko. Nakonec jsme se domluvily na obrázku, na který se lepí takové kamínky, s čímž jsme byly spokojené obě - já proto, že je to aspoň něco kreativního, ona proto, že na tom byl motiv jednorožce.
Doufám, že tu dnes neudělám moc překlepů a chyb, protože mě nějak rozbolelo v krku a je mi obecně divně.
Vypadá to, že moje emoční výkyvy mají opravdu souvislost s hormonálním cyklem. Poslední dobou jsem si dost systematicky zaznamenávala "obecnou náladu" (můj terminus technicus pro stav nálady, který se line jako základna celým mým dnem) a je zajímavé, že pitomou náladu mám obvykle přibližně od ovulace po začátek menzes... pak se to začne (asi trochu paradoxně) zlepšovat, načež kolem ovulace se mi začne opět zhoršovat jak akné, tak nálada. Zároveň je prý moje akné typicky hormonální - pár dní kolem ovulace se mě drží jako klíště, následně se mi xicht "sloupne" a jsem zase úplně v pohodě a můžu ven i bez make-upu, aniž bych děsila děti. Zkusím to řešit prvně nějak přírodně, protože do sebe úplně nechci hned cpát hormony, ale ještě uvidím...
Pokud toto čte nějaký člověk, který při slově "menstruace" chytá psotník, tak se upřímně omlouvám, ale bez tohoto procesu bychom tu nikdo z nás nebyl, takže...
No každopádně dneska už pociťuji, že se mi nálada trochu zhoršuje, což se projevuje tím, že jsem taková zádumčivá, je mi smutno a stýská se mi.
Taky mi zase psal kovář. Teď, když už jsem chytřejší ohledně toho, že jeho motivem není revanšovat se mi za mou námahu, už se mu ani neobtěžuji odepisovat a budu se tvářit, jako že neexistuji. Je zajímavé, že obvykle napíše buď poté, co se mi o něm Saša zmíní, nebo poté, co se tu Saša staví. Asi jen overthinkuji a toto je náhoda, ale je to zajímavá shoda okolností. Ostatně to není ani logické... jediným pseudologickým vysvětlením by bylo, kdyby Saša doufal, že si s ním něco začnu, aby ode mě měl klid, ale to nedává smysl. Navíc to nedává smysl ani ze strany kováře, který se mi i za tu krátkou dobu, co jsme si psali, stihl zmínit, že bych měla na Sašu zapomenou, protože mě stejně nemiloval, že na hradě komentoval jiné ženy (no tady si docela umím představit, že je to kovářova zásluha, protože i když jsem tam byla já, tak neustále upozorňoval na to, když tam prošla nějaká pěkná žena... z označení "fenka" a dalších nepublikovatelných mne jímá touha hledat svůj blicí kyblík) a že to není chlap pro mě, protože je to takové velké dítě a já bych potřebovala pořádného chlapa (čímž evidentně myslel sebe... což si jakožto plešatej sto dvaceti kilovej misogyn, co mu je zatěžko dle jeho vlastních slov vynést koš, celkem fandí).
Tak si říkám, že jestli toto říkal mně o Sašovi, co asi říkal Sašovi o mně. Ale asi se mu nezmiňoval o tom, že mi prakticky hned po rozchodu vypisoval, že "ta tvoje prdelka se mnou dělá divy", "mám toho hodně, ale minimálně jednou, dvakrát si na tebe za den vzpomenu", "klidně sednu do auta a přijedu, můžu kdykoli dojet" a "jsem fascinovaný tvojí prdelkou" (sorry za tak explicitní výrazy, ale pro ilustraci jsem použila autentické citace). Nevím, jak to mají muži, navíc Saša už ke mně romantické city nechová, ale v jeho pozici by mě asi trochu štvalo, kdyby mi můj kámoš dělal do ženy prakticky hned poté, co bych ji pustil k vodě (a vlastně už i předtím). Zřejmě by mi to přišlo minimálně divné.
No ale dost už o kovářovi. To mě jen s*re fakt, že jsem se od takového pohádkáře nechala napálit a věnovala mu několik hodin své práce na rešerších. Příště budu chytřejší...
Žádné komentáře:
Okomentovat