Jak mě štvou úkoly

Nálada se mi moc nelepší. Ráno mě bolelo v krku a trochu jsem zaspala, protože už delší dobu asi přecházím nějakou drobnější virózku, takže jsme s Iduškou do školy vyrazily snad 10 minut po vyplutí z postele. Kromě toho jsem jí v pátek, když byla nemocná, zapomněla vyzvednout úkoly, protože jsem si bláhově myslela, že když měli celý den plavání, úkoly nedostanou. S těmi úkoly už mě začínají trochu štvát. Nejsem apriori proti úkolům, ale měly by mít svou míru. Iduška dostává denně dva až čtyři úkoly, což se mi zdá na 1. třídu přeci jenom trochu moc. Tráví ve škole 7 hodin denně (když počítám i družinu) a pak má skoro denně trénink gymnastiky, kde tráví 3 hodiny, pak přijde domů a aby zase hodinu nebo dvě seděla nad úkoly. To je podle mě přehnané. Úkoly by měly sloužit k procvičení a upevnění učiva, ne k tomu, aby neustále ve škole vybarvovali nějaké obrázky a doma pak musela dohánět řádky plné slov. Je sice pěkné, když se škola snaží plnit Komenského "škola hrou", ale k čemu to je, když to pak oddře rodič doma. 

Dneska měla Iduška gymnastické závody, na které se vypravil i Saša. To bylo snad poprvé, co na nějaké závody šel zcela dobrovolně, když nepočítám případ, kdy jsem ležela "na smrt" nemocná v posteli, což tedy z jeho strany tak úplně dobrovolné nebylo. Akorát jsem ho ztratila v tom zmatku z dohledu, takže já jsem nakonec seděla na tribuně a on byl dole v tělocvičně, ale aspoň jsme se tak vyhnuli trapnému tichu, nebo nějakým dalším nepříjemným interakcím. Připadal mi dneska nějaký přešlý. Mám pořád tendenci všechno kolem něj přehnaně analyzovat, což není úplně dobře. Musím si pořád říkat, že kdyby se chtěl vrátit a kdybych mu za to stála, tak to udělá poněkud viditelněji než v nějakých kryptonáznacích, tedy nemá cenu analyzovat a interpretovat každou jeho náladu.

Mimochodem Iduška vyhrála 1. místo. Uf. Celou cestu na závody se mě ptala, jaké místo podle mě vyhraje, a jelikož jsem ji pořád ujišťovala, že podle mě určitě to první, tak by asi byla scéna, kdyby ne.

Taky mi zítra konečně přijdou opravit sušičku prádla. Hurá, už mě ten sušák v ložnici štval. Jsem na sebe patřičně hrdá, že jsem to zvládla vyřídit - takhle hrdá jsem nebyla snad ani na druhého magistra (dobře, teď trochu přeháním, ale něco vytelefonovat je pro mě taková "vyšší dívčí"). Bohužel to znamená, že ráno musím uklidit chodbu, zejména pak kočičí záchod, protože naše kočka má od Lexy přezdívku "bobkostroj" a dost to sedí...

Na závěr taková drobná perlička. Chtěla jsem si dneska dopoledne pustit k práci Pianistu, ale pak jsem si vzpomněla na to, že jsem viděla podcast zpracovávající skandály Romana Polanského, konkrétněji to, jak zdrogoval a znásilnil třináctiletou holku a pak nemohl do zemí, ze kterých by jej mohli vyhostit do USA (ostatně proto si také nebyl převzít Oskara, kterého dostal právě za tento film). Tedy Pianista padl... pak jsem si chtěla pustit Všechna jitra světa, o kterém jsem psala nedávno analýzu, ale tam je zase Depardieu... vyloučila jsem takto ještě pár dalších filmů, načež jsem si šla radši pustit podcast o dinosaurech.