Včera jsem přemýšlela nad tím, proč mě vlastně kovář tak rozčiluje, i když je to v podstatě debil, a dospěla jsem k názoru, že to má více různých rovin. Předně jde o to, že bytostně nesnáším, když se mi někdo neustále vnucuje, i když jsem mu jasně dala najevo, že vážně nemám zájem. Nejde pouze o to, že je to bylo otravné, ale i o to, že tím ten dotyčný dává najevo, že můj názor není třeba brát v úvahu. Pak je tu ta rovina, že jsme se na něčem domluvili, tím myslím tu placenou spolupráci, ale i když já svůj díl práce odvedla, od něj jsem neviděla nejen ani korunu, ale ani poděkování. Prostě mě vyghostoval, a pak se mě ještě snažil přesvědčit, abych s ním něco měla. Tedy moje naštvání je kumulací různých faktorů.
V tomto je to podobné, jako proč jsem nakonec opustila antikvariát. Saša měl vždycky spoustu slov chvály pro své brigádnice, ale aby někdy za mou práci pochválil mě, to zvykem nebylo. Jakmile byly ekonomické výsledky antikvariátu nedostatečné, tak jsem si vyslechla, že jsem ho dovedla ke krachu, ale předtím jsem neslyšela ani slovo uznání o tom, že jsem platila měsíčně skoro čtyři tisíce za reklamy ze svého, nebo že ten a ten měsíc se zadařilo.
Když už jsem u antikvariátu, Saša mi včera říkal, že přesune všechny knihy do jedné místnosti, což je v podstatě to samé, co jsem zpočátku (před rozchodem) navrhovala, ale tenkrát se mu to nelíbilo. Takže teď vlastně bude realizovat můj návrh, který se mu předtím tak nelíbil, akorát to bude blbější, protože namísto malé vydělávající prodejny tam bude v podstatě sklad. Kdyby hned zpočátku přistoupil na to, že spolu přetřídíme knížky, zmenšíme prodejnu, z druhé půlky uděláme keramický ateliér atd., nemusela jsem odcházet z antikvariátu a možná jsme se ani nemuseli rozcházet (nebo nevím... tohle se mi těžko interpretuje). Měli bychom dvě vydělávající prodejny, já bych měla konečně příjem z antikvariátu atd.
No teď už je ale poněkud ex post se nad tím rozčilovat. Vlastně je to spíš smutné.
Žádné komentáře:
Okomentovat