Pomyšlení, že už nejsem ta, kterou by líbal a tiskl se k ní, mě hodně bolí. Zase denně brečím, když jsou děti ve škole, nebo když spí a já si ležím ve vaně a přemýšlím, jestli ještě někdy budu šťastná.
Zůstala po tobě díra,
ne ta poetická —
skutečná,
co se otevírá pokaždé, když se nadechnu
a zjistím, že vzduch nemá tvůj tvar.
Ráno je teď trest.
Vstanu
a všechno je na svém místě,
jenom já ne.
Tvoje jméno mi v hlavě pálí
jako špendlík pod kůží.
Chci ho vytáhnout,
ale bojím se,
že s ním vyjde ven i poslední důkaz,
že jsme byli.
Chodím po bytě
a zakopávám o věci,
které nic neudělaly:
o hrnek,
o tvůj smích v paměti,
o prázdno na gauči,
které má pořád tvé otisky.
A nejhorší je večer —
když se svět ztiší
a já už nemám kam utéct.
Tehdy mě přepadne pravda,
těžká a jednoduchá:
že tě pořád miluju,
i když tu nejsi.
Zítra mě čeká zubař a vrtání několika zubů. Bojím se, ale jistá masochistická část mého já se z toho těší, protože fyzická bolest na chvíli přehluší tu psychickou...
Žádné komentáře:
Okomentovat