Včera jsem odvážela nějaké věci z antikvariátu, které si chci nechat. Pomohla mi sestra - plánujeme, že bychom mohly rozjet nějaký společný projekt. Byla by to win-win situace, protože ona potřebuje na chvíli klid od dětí a já potřebuji změnit prostředí, myšlenky, aktivity... Zatím jsme ve fázi brainstormingu.
Zase jsem nemohla včera spát. Pořád musím myslet na to, jak mě zradil, když si našel jinou ještě za doby našeho vztahu... ale už je jasnější, proč se tak rychle odstěhoval a proč říkal, že už se chtěl několikrát rozejít, že ho nemiluji, neoceňuji a tak. Potřeboval si to nějak obhájit... Vím, nechovala jsem se vždycky tak, jak by bylo ideální, ale to on také ne. Z mé strany to bylo často přetížením a tím, že jsem se necítila milovaná. Chtěla jsem, aby mi občas řekl, že mě oceňuje, že mu pomáhám, že beze mě by byl na tom hůře... Namísto toho si našel jinou a mě nechal ještě nějakou dobu pracovat zadarmo v antikvariátu, dělat mu faktury a vouchery v naději, že si to rozmyslí a vrátí se a budeme zase rodina.
Nechala jsem si od ChatGPT napsat plán, jak se od něj odmilovat. Od pondělí mě čeká 1. týden, který AI příhodně nazvala "zastavení krvácení". Spočívá v tom, že s ním nebudu mluvit (pokud to nebude opravdu nezbytně nutné), nebudu pro něj nic dělat (žádné faktury, nic) a pokaždé, když na něj pomyslím, fyzicky změním činnost (vstanu, půjdu si pro vodu, dám si sprchu, projdu se venku...). Každý den si dám 20-30 minut chůze bez telefonu, což už se mi daří vlastně teď. Včera jsem byla asi v jednu ráno se psem - je asi velmi překvapený, že teď chodí ven tolikrát denně.
Vlny smutku jsou prý normální. Ty mě nyní přepadají často. Moje odpojení není lineární. První týdny jsem si to nechtěla připustit. Brala jsem to tak, že když vydržím, vrátí se. Teď už se nemůžu takto utěšovat, protože evidentně je už u jiné. Jsou chvíle, kdy bych ho nejradši nakopala do rozkroku, jsou chvíle, kdy bych byla takový debil, že bych ho vzala zpátky a ještě mu u toho házela prachy pod nohy (metaforicky... reálně bych mohla hodit max. tak debetku).
Vlastně mi to dost připomíná náš první rozchod, akorát tam jsem to měla obráceně. Prvně jsem se pořád trápila a pak jsem se už začínala léčit, když jsme se k sobě vrátili. Nyní to mám jinak - prvně jsem byla relativně v klidu, teď se trápím. Musím to nějak přečkat, bude líp...
Žádné komentáře:
Okomentovat