Nemohla jsem dnes spát. Musela jsem pořád přemýšlet. Asi tak ve 4:00 ráno jsem to vzala, oblékla se, nasedla do auta, jela vozit knížky z antiku domů. Dnes jsem tedy jako praštěná pytlem po hlavě. Neustále přemýšlím nad tím, že šance na návrat se snížila zhruba tak na 0 %. Snažím se na tom najít něco pozitivního, ale je to těžké. Snad jen ta finanční úspora. Kdyby za mnou ještě před pár dny Saša přišel s tím, že to celé byl jenom nějaký hormonální karambol, že dluží 200 000 a že se chce vrátit zpátky, byla bych tak velmi debilní, že bych souhlasila a ještě bych byla ráda.
Otázka ale je, za co by takový návrat stál. Stálo by za to, kdyby se vracel jenom z nouze? Já bych ráda někoho, kdo mě opravdu miluje. Ráda bych stabilní rodinu. Možná další dítě, kdyby to šlo. Ráda bych s někým zestárla. Ale jako pár, ne jako jednostranný vztah založený na nouzi.
Saša mi opakovaně ukazuje, že já asi nejsem ta, kterou by miloval. Před pár dny jsem objevila na stránkách antikvariátu jeho rozlučkový vzkaz pro zákazníky. Celé to bylo o tom, jak antikvariát budoval a jak si stihl udělat dobré jméno. Moje jméno tam bylo zmíněno jednou, a to v tom smyslu, že jsem mu společně s brigádníky pomáhala budovat podnik. Ne že by poděkoval ženě, která tam několik let dělala zadarmo sedm hodin denně téměř bez volna. Ne. Postavil mě na roveň brigádníkům. Což tak pěkně ilustruje, jak ke mně přistupoval i ve vztahu. A zároveň je smutné, že v takové atmosféře bych ještě před pár dny přistoupila na kdeco...
Žádné komentáře:
Okomentovat