O snech a prokrastinaci

Včera jsem si nemohla vzpomenout na okolnosti svého snu, nicméně večer, těsně před usnutím, jsem si na ně vzpomněla, asi už v nějakém změněném stavu vědomí. Bohužel jsem si nic nikam nezapsala (páč už jsem skoro spala) a ráno jsem to zase zapomněla, respektive jsem zapomněla detaily a vzpomněla jsem si jen na nějaké marginálie, konkrétně šlo o dort. Vůbec netuším, proč zrovna dort. Moje sny jsou vůbec divné. Občas jsou silně symbolické, jako třeba ten o těch marseilleských fjordech, který jsem tu detailně rozebírala v jiném deníkovém zápisku. Ten si pamatuji dopodrobna. Jindy jsou na první pohled obyčejné, jako ten včerejší/předvčerejší sen s možná dortem, ve kterém se ke mně Saša vrátil. Tam si pamatuji jen nějaké letmé pocity a drobné detaily, které možná nejsou důležité, ale možná také ano. Pak mám občas sny, které jsou divné, ale ve kterých si velmi jasně uvědomím, že je to sen. Tyhle lucidní sny se mi zdají od dětství a i přesně vím, kde mají svůj počátek. Když jsem byla malá, měla jsem často noční můry a bála jsem se usnout, tak jsem si před spaním snažila vsugerovat, že cokoli se mi bude zdát, je to jen sen. Až hodně hodně let ex post jsem se dověděla, že takovým způsobem se i mnozí dospělí snaží lucidních snů dosáhnout - mně se to povedlo vlastně jako taková z nouze ctnost, protože jsem se jako malá strašně bála spát. Měla jsem v takových snech "trik", jak se z nich dostat - šlo o to hodně dokořán otevřít oči. Nevím, jestli by to fungovalo i teď, dost často mám teď divné sny, ale ne děsivě divné sny, ze kterých bych se chtěla dostat, spíš absurdně divné sny. 

Zatímco tu prokrastinuji úvahami o svých snech, měla bych dělat další ilustrace k pitomým rozcvičkám. Je to vůbec poměrně absurdní zakázka - vzala jsem ji proto, že ta klientka mi dohodila asi sedm dalších klientů, se kterými jsem se dohodla na celkem pěkné odměně, takže mi bylo blbé jí odmítat zakázku, která je mimo moje obvyklé pole působnosti, když mi zařídila de facto jednu desetinu mého obvyklého ročního výdělku. Jak se to snažím odkládat, pustila jsem se do dalších xy notoricky odkládaných úkolů, což je sice pozitivní, ale nic to nemění na faktu, že už bych měla pohnout s těmi nákresy. Také jsem hodně pokročila s puzzlemi, přetřídila šuplíky a skříňky v obýváku, zašla si na procházku... to vše ve snaze vyhnout se tomu. Třeba ještě stihnu vymalovat, než to dokončím.

A kdykoli se v domě ozve prasknutí
srdce se otočí
jako kompas k severu.

A já jsem mezi dveřmi a nocí
strážce možnosti
že některé odchody
jsou jen dlouhá cesta zpátky.

Nechávám v sobě rozsvíceno
jen aby ses neztratil.

Jak je pozitivní fáze fuč

Pozitivní fáze mého cyklu je evidentně pryč, už jsem zase nějaká depresivní. Kamarádka říkala, že by na tyto stavy měl podle nějakého aktuálního výzkumu zabírat Zyrtec (ano, to antihistaminikum), ale problém je, že Zyrtec mě totálně "vypne" a jsem schopná následně prospat celý den jako Šípková Růženka, což by sice na jednu stranu řešilo většinu mých problémů, na druhou stranu když člověk spí, tak obvykle nemůže vydělávat, což by byl poněkud problém.

Mé náladě nepřidalo, že teď řeším se Sašou nějaké "provozní" rozdělení záležitostí, což je pro mě smutné samo o sobě, protože každé takové rozdělení znamená fyzickou rovinu odpoutání a další důkaz k tomu, že už se k sobě prostě nevrátíme. Na druhou stranu tu teď bude Saša na pár dní trochu častěji, protože bude pálit pec, což je pro mě také depresivní, protože mému procesu uzdravování svědčí, když ho nevidím a nemusím ho řešit.

Také jsem dnes měla divný sen. Zase se mi zdálo o tom, že jsme se k sobě vrátili (Minulou noc se mi zdálo, že jsem se zase vrátila do Manderley...). Už si moc nepamatuji okolnosti, ale takové sny mne vždy uvedou do horší nálady, protože se v nich reflektuje rozpor mezi přáním a realitou. Moje podvědomí mi moc nepomáhá, dělalo by mi mnohem lepší službu, kdyby mi posílalo sny o jiných mužích, o koťátkách, o mých oblíbených seriálech, nebo cokoli jiného...

Takže si teď půjdu dát menšího šlofíka, což mi snad trochu zvedne náladu a budu se moc věnovat práci, které mám nyní hodně. O víkendu mám nějaké plány, takže si potřebuji "nadělat" své povinnosti dopředu, abych nemusela myslet na termíny a tak. 

Jak jsem nejela do kina

Chtěla jsem dnes večer jet do toho kina, ale musela jsem to odložit, protože mi Saša na den "vrátil" Idušku s tím, že jede někam s Marianem. Respektive s "Marianem". Na celý den a noc. Nevím, jestli si o mně myslí, že jsem nějaká tupější, ale přeci mu musí být jasné, že neustálé cestování někam s Marianem ("Marianem") není úplně důvěryhodná výmluva. Na druhou stranu - pokud by to byla pravda a vážně takto neustále někam cestoval s Marianem, asi to není úplně zdravý vztah. Alternativní vysvětlení je, že řeší něco, co není ani Marian, ale ani "Marian". To by mohl být nějaký supervýhodný business s kovářem, což teda good luck.

Ať už je to cokoli, důsledkem pro mě je, že mi to narušuje moje plány. I když evidentně Saša žije v představě, že bez něj sedím doma a nikam nechodím, není to tak úplně pravda. Tedy dneska místo kina budu dělat na nějakých zakázkách (abych si vyšetřila čas na kino na jiný den) a když už budu ve Žďáře, zajdu se podívat po nějakém rámu na ty pitomé puzzle, co se snažím už druhý den složit (no má to tisíc dílků, asi to nebude úplně záležitost jednoho večera).

S tím, jak se blíží Valentýn, mě čím dál intenzivněji ze všech různých kanálů bombardují reklamy. Nemůžu se podívat do e-mailu, abych tam neměla deset reklam souvisejících s Valentýnem, což mě celkem deptá. Nicméně když si to vezmu racionálně, za poslední rok či dva jsem stejně od Saši nic nedostala, tedy mi vlastně nemá co chybět. Na Instagramu jsem v reelsech spatřila zajímavou myšlenku, a sice že když nám skončí vztah a my se trápíme, je to často proto, že si představujeme, jaký ten vztah mohl být a jaký byl ve svých lepších časech, což se dá aplikovat přímo na můj případ. Když si s bolestí vzpomenu, jaké to bylo pěkné, když jsem měla někoho, kdo mi nějakým způsobem prokazoval lásku (a teď nemyslím zrovna materiálně na Valentýna, ale třeba pevným obětím, mazlením, pochvalou vzhledu nebo tak něco), vlastně je to v nějaké intenzivnější míře spíš tak dva tři roky dozadu.

Vlastně všechno souvisí se vším. Když jsem ještě cítila, že mě Saša vážně miluje a věnuje mi pozornost, byla jsem ochotnější pro něj více dělat. Když tenhle pocit vymizel, začala jsem být více frustrovaná z antikvariátu a neplacené práce. Mohla bych na to aplikovat Maslowovu hierarchii lidských potřeb, nicméně v jakémsi obráceném módu, protože když mi práce přestala saturovat moje vyšší potřeby (potřeba lásky, uznání, sounáležitosti), začala jsem se více soustředit na to, jestli saturuje moje nižší potřeby (tedy jestli mi poskytuje peníze na hypotéku, energie a jídlo).

Kromě Valentýna mi pořád často skáčou reklamy na různé rychlé půjčky, což nevím, jestli je něco, co mě má znepokojovat, nebo je to prostě náhoda. Vzhledem k tomu, že já takový obsah nemám důvod vyhledávat, na kontextovou reklamu bych to úplně neviděla. Samozřejmě to může mít nějaké jiné vysvětlení, než že to hledá Saša a proto mi to vyskakuje, a doufám, že to je právě tohle.