Jak se děda pohřešoval (5 minut)

Včera mi volala babička, že se děda nevrátil domů z města. Vyšilovala, jako kdyby se pohřešoval kdovíjak dlouho, následně jsem z ní vypáčila, že je to asi tak 5 minut. Řekla jsem jí, ať počká pár hodin a pak mi zavolá, kdyby nepřijel domů, že to budu řešit - o dalších 5 minut později už mi volala, že děda je v pořádku doma a že dostane "držkovou". Přišlo mi to v podstatě pěkné, že se o něj tak bojí - i když se to na první pohled nezdá, protože babička si na něj pořád stěžuje, ve skutečnosti se mají rádi. Takový vztah bych také chtěla - abych se mohla spolehnout na to, že s tím druhým zestárnu, ať se děje, co se děje.

Dopoledne jsem pracovala a odpoledne jela za sestrou. Potřebovala jsem nějaký kontakt a doufala jsem, že mi to udělá lépe. Také jsem chtěla vidět svoji novou neteř, které jsem si zatím moc neužila. Neteře jsem si užila (poblinkala mě), ale náladu mi návštěva moc nezvedla - sestra má momentálně tři malé děti a jedno větší, takže u ní doma vládne chaos a nepořádek, ale vlastně vypadají poměrně šťastně, takže to pro mě bylo poměrně nepříjemné nastavení mé vlastní situace. 

Sestra mi ukazovala, co koupí příteli k Vánocům - to mi připomnělo, že minulé Vánoce jsem musela Sašu domanipulovat až do obchodu, aby mi vůbec něco koupil. Jeden dárek od něj jsem si dokonce koupila sama. Přišlo mi to v tu chvíli tak smutné, že se mi chtělo při rozbalování dárků brečet. Přišlo mi, že bych si zasloužila, aby mi věnoval alespoň minimum pozornosti a něco mi koupil/vytvořil z čistého zájmu a lásky, aniž bych mu to musela připomínat a nutit jej do toho. Nepotřebuji zrovna diamanty a perly, ale chtěla jsem prostě něco, co by ukazovalo zájem, i kdyby to byla nějaká úplná blbost. Něčeho takového jsem se nedočkala, takže jsem z toho byla akorát smutná.

Zní to jako banalita a malichernost, ale v takové situaci mi prostě přišlo, že na mě už nezáleží. Že trávím sedm hodin denně zadarmo v antiku, aniž bych za to dostávala alespoň zájem, pochvalu, pozornost, něco... V takové situaci je pak těžké věnovat pozornost i tomu druhému, protože člověku přijde, že je to celé jednostranné. Celá situace se navíc opakovala na moje narozeniny, to mi zlomilo srdce podruhé. Teď, když to píšu, mám u toho menší breakdown a brečím, vlastně je to asi ten největší vnější projev emocí, který jsem ze sebe od rozchodu dostala. 

Prostě mi přijde líto, že vedle sebe nemám a poslední rok jsem ani neměla někoho, kdo by si mě vážně vážil, chtěl se mnou trávit čas a dal si práci s tím, abych se cítila oceňovaná. Nepotřebuju k životu boháče, který by mě zasypával zlatem a drahými dovolenými, prostě bych chtěla někoho, kdo by mě měl rád a bylo by to i poznat...

Podivné interakce

Dnes jsem měla podivnou interakci v antiku. Zákazník si tam vyzvedával knihu o partyzánech ze Žďárska a u té příležitosti jsme se zapovídali. Řekl, že je fotograf, a jestli bych někdy chtěla nafotit svatbu, mám dát vědět. Tak jsem mu řekla, že svatba bohužel není úplně aktuální záležitost, protože řeším spíše rozchod, na což si mě chtěl vyfotit na mobil (v tomu mu zabránila přítomná přítelkyně), aby mě ukázal kamarádovi. Vypadá to, že trh s ženami v okolí je značně vyprázdněn, to už je potřetí, co mě chce někdo někomu dohazovat. Kdyby mi nebylo mizerně, tak by mě to i pobavilo.

Iduška byla dnes na návštěvě u kamarádky a když přišla domů, brečela. Zajímalo mě, co jí je - říkala, že se jí stýská po tátovi. Tohle jsou pro mě obzvláště těžké chvíle. I když se jí snažím utěšit tím, že za tátou brzy pojede, je evidentní, že jí chybí rodina jako celek. Před pár dny mi říkala, že by k Vánocům chtěla FNAF hru, tričko s Jednorožčí akademií a to, aby se táta vrátil. Tyhle věci Sašovi ani neříkám, zní to jako laciné přemlouvání.

Při scrollování Facebookem (poslední dobou je tupé zírání na FB můj oblíbený vymývač mozku) jsem narazila na meme, na kterém bylo něco ve smyslu: "Proč tak spíš?" - "Protože když jsem vzhůru, můj život se rozpadá.". Tohle sedí na moji situaci - také bych ráda usnula a vzbudila se v době, kdy mi bude lépe a moje situace bude vyřešená...

Na pos*aného i hajzl spadne

Poslední dobou se mi všechno sere. Vztah, teď i auto... nejprve mi zlobil chladič, když jsem jela fotit kachlová kamna na Svojanov (to byla celkem bojovka), následně mi břinkl kamínek do předního skla (to se bude muset vyměnit) a dnes mi začal cestou do práce cukat motor, takže jsem to musela otočit, jet domů a čekat na Sašu, aby mě hodil do práce. Skoro to vypadá, jako by osud chtěl, abych si pořídila nové auto. Marně čekám, až se mi povede něco pozitivního. Nejpozitivnější by bylo, kdyby přišel manžel s kytkou a oznámil mi, že mě má vlastně rád...

Zatím to bohužel vypadá, že přitahuju maximálně tak Sašova kolegu, který mi začal poměrně intenzivně psát dosti... ehm... pochybné věci. Ne že by mě netěšilo, že mám "luxusní postavu" a další luxusní věci, které tu ani nemůžu reprodukovat, ale celkem mě děsí představa, že někdo počítá, kolikrát se pro něco ohnu, aby mi mohl koukat na zadek (naposledy to prý bylo 24x... netušila jsem, že se pro něco tak často ohýbám). Nehledě na to, že aktuálně v porozchodové depresi na takové řeči ani nemám náladu. 

Rodina mi popravdě svými řečmi také moc nepomáhá - sestra mi říká, že se za pár měsíců zase dáme dohromady a uděláme si další dítě (asi vlastní zkušenost), máma mi dohazuje kolegu z práce, který bydlí kousek ode mě u rodičů (to je tak trochu red flag). No popravdě bych asi radši brala to dítě, kdybych si musela vybrat...