O jarní únavě

V pátek má Iduška další závody, tentokrát v Táboře. Původně jsem myslela, že jsou v sobotu, ale z predispozic (které jsou mimochodem hrozně nepřehledné a člověk aby si udělal Ph.D., aby se v nich zorientoval) jsem zjistila, že už v pátek. Budu potřebovat, aby při mně stála všechna božstva světa a svorně mi přála, abych tam ve své kraksně vůbec dojela. Ale to asi zbytečně dramatizuji - moje auto je sice vykopávka, ale technickou má a takové ty důležité součásti, jako například motor a držák na kafe, docela fungují. Každopádně doufám, že se neumístí předposlední jako tenkrát v říjnu, to by zase asi bylo velké mrzení.

Jarní časový posun mě tentokrát pěkně složil - dneska ráno jsem si nastavila budíka na šestou, abych stihla dodělat nějaké věci do práce, ale samozřejmě jsem nevstala a navíc jsem pak byla jako mátoha. Doufala jsem, že mě probere procházka se psem, ale tu jsem taky prospala. Nicméně už se mi celkem daří upravit si spánkový rytmus, tedy chodit spát dříve a dříve i vstávat. Jen to chce ještě drobně doladit.

I tak jsem toho dneska stihla relativně hodně, například předělat práci pro klientku, která si uprostřed statistického třídění druhého stupně vzpomněla, že vlastně statistickému zpracování tohoto typu vůbec nerozumí a změní to tedy na deskriptivní statistiku. Kéž by si moji klienti toto uvědomovali tak nějak dříve. Třeba předtím, než na tom začnu pracovat. To by bylo fajn. 

Včera jsem pro změnu dělala zakotvenou teorii rozhovorů - týkalo se to tématu domácí parenterální výživy. Jedna z informantek popisovala, že má občas problém vak s výživou "pořádně zmáčknout". Vybavila jsem si, že mi Saša něco takového říkal v úplně jiném kontextu. Asi už začínám magořit, když mě u kódování nudných rozhovorů napadají takové věci. 

O sebezáchovných snahách

Iduška měla dneska (respektive v sobotu, ale píšu s přestávkami, takže asi vlastně včera... moje osobní chronologie je poněkud komplikovaná) další závody, na kterých s ní byl tentokrát Saša. Prvně se snažil hodit zařizování závodů a jejich organizaci na mě, ale to jsem odmítla... to jsem dělala ve vztahu, ve kterém už nejsme, a jelikož chtěl rovnoměrně rozloženou péči, beru to tak, že každý by měl dělat a platit půlku, k čemuž patří i hlídání závodů, vyzvedávání ze školy a podobně. Ostatně je to nemalá mentální zátěž a pro Sašu bude určitě prospěšné a do budoucna užitečné, když si uvědomí, že hlídat termíny závodů není jen desetisekundová záležitost.

Nakonec to asi zvládl, škoda, že se se mnou takto nedělil o povinnosti v době, kdy jsme ještě byli spolu.

Připadá mi, a to opakovaně, že Saša se se mnou snaží komunikovat v přátelském tónu, a to i v situaci, kdy se kvůli něčemu "rozkmotříme", nebo kdy se snažím být odtažitá. Pro dvě osoby ale může mít tatáž komunikační situace výrazně odlišný kontext. On tím sleduje asi snahu mít pozitivní porozchodové vztahy a možná si i dělá nějaký prostor pro to, abych byla vstřícná v rámci porozvodového uspořádání. Moje mysl má naopak stále tendence overthinkovat a vidět v tom snahu o přiblížení na jiné, bližší úrovni. A to nechci. Nemyslím tím, že nechci přiblížení na jiné úrovni, ale nechci sama sebe klamat něčím, co není, protože ve výsledku mi to škodí. Tedy moje snaha držet si odstup je spíše sebezáchovná a myslím, že to tak bude lepší i v budoucnu.

Vzhledem k tomu, že mám teď hodně termínů odevzdání zakázek, všímám si intenzivněji znepokojivého trendu mezi klienty. Jedná se o to, že mí klienti, a možná je to specifikum Čechů obecně, se snaží vždycky vytěžit něco nad rámec, nicméně stylem, který se dá popsat jako "snažit se to ojeb.t". Například teď mám klientka, který si u mě objednal určitý objem práce. Když jsem mu práci odevzdala, tak se snažil získat ode mě práci navíc, a to vskutku originálním způsobem, a sice že tvrdil, že netušil, že korektura úvodu a závěru se také počítá do celkového objemu práce. A jestli bych mu tedy výměnou ze korekturu úvodu a závěru (kterou už jsem udělala a odevzdala) neudělala korekturu dalšího textu o objemu přibližně třetiny původní zakázky. Tedy 33 % zdarma. Musela jsem vyjádřit svůj údiv nad takovou logikou a konstatovat, že do objemu práce se samozřejmě počítá vše, co zpracovatel zakázky zpracuje, a ne to, co se klientovi zrovna hodí. 

Další situace, se kterou se setkávám dost často, se týká statistiky. Dost často zpracovávám jednodušší statistiku pro studenty různých škol a jisté specifikum této činnosti je, že každá škola, fakulta, pracoviště, ba i každý vyučující má jinou představu o tom, jak se to má dělat. Například máte stejný typ dat (dejme tomu nějaká ordinální data z dotazníku) a máte vypočítat, zda se data ze dvou skupin (např. muži vs. ženy) statisticky významně liší - můžete vymýšlet jak chcete, ale nenajdete způsob, který by všichni učitelé považovali za bezproblémový. Jeden vám řekne, že správně je statistický test A, druhý vám řekne, že rozhodně ne, že to musí být statistický test B, a třetí pro změnu přijde s tím, že statistické testy nemáte používat vůbec, ale že to máte určit jen přes kontingenční tabulku. Vzhledem k tomu, že 99 % klientů, pro které toto zpracovávám, statistice vůbec nerozumí (ostatně o sobě bych to také neřekla, ale za ty roky už jsem alespoň nějaký malý vhled získala), nedokážou vám sdělit, co po nich učitel chce. Takže pak neustále dokola vysvětlujete, jak se situace má, a nemalá část klientů z toho vyvodí, že jste vlastně trotl, protože jste se netrefili do statistického vkusu jejich učitele. No nic... jen jsem si chtěla postěžovat.

Vlastně dost přemýšlím o tom, že bych změnila práci. Tahle mi sice přináší poměrně slušný příjem, ale také mě poměrně slušně štve a stresuje. Nejlepší "práce" byla, když jsem začínala chodit se Sašou a starala jsem se o jeho sklad a zásilky. To bylo fajn. Zapisovala jsem knížky, u toho si vždycky pustila nějaký film, Saša komunikoval se zákazníky... Kdybych měla vhled do budoucna, tak se to snažím v minulosti zařídit tak, abych takhle mohla pracovat pořád. 

Jenže nic není jednoduché, někdy prostě člověk musí dělat věci, které jej netěší, aby přežil.

Jak jsem (možná) dělala wafle

Včera jsem vyklízela kus podkroví, protože mi Saša se svým kamarádem přivezli jednu skříň z antikvariátu, která se mi líbila a chtěla jsem si ji nechat na památku. Našla jsem při vyklízení zapadlých asi třicet zavařenin z roku 2016 a 2017, tak jsem je pak likvidovala (a dnes ještě budu). Doufám, že mě tam takových překvapení nečeká víc, ale většinou tam je ten bordel tvořen spíše "krámy". 

Také jsem včera dodělávala poslední část zakázky pro tu otravnou klientku, co po mně neustále dyndala nějakou práci navíc. Samozřejmě v takto nastavené spolupráci pokračovala až do samého konce - objednala si u mě "formátování textu", pak ale chtěla ještě dopsat ještě pár stran tam a tady, což jsem jí zamítla. Tato asertivita je taková z nouze ctnost, protože jsem neměla vůbec čas. Zajímalo by mě, jak by se tihle lidé tvářili na to, kdyby k nim přišel v jejich práci vedoucí a oznámil jim, že budou po práci třeba mýt dvě hodiny firemní záchody, a to bez nároku na plat - asi by se jim to moc nezamlouvalo. Ale chtít práci navíc a ideálně zadarmo po ostatních, to je evidentně v pohodě.

Iduška má dneska ve škole Noc s Andersenem, kam ji oproti původnímu plánu nakonec vedu já, tak jsem to využila a vytáhla ze skříně letitý waflovač, že bych jí udělala na svačinu wafle. Zatím jsem ho důkladně vyčistila a teď okapává - pak uvidím, jestli bude vůbec fungovat. Naštěstí jsem minulý rok udělala snad litry rybízové marmelády, takže mám čím mazat (pokud mne tedy nezklame technika). 

O víkendu budou děti pryč, tak jsem si říkala, že bych se v sobotu nebo v neděli podívala někam ven, třeba do Cityparku, nebo k mámě do Vatína a tam na procházku po okolí. Když byl Lexa malý, chodili jsme denně na dlouhé procházky "za humna", cestou na Kotlasy a na Jámy a tak, ale teď už jsem tam dlouho nebyla a ráda bych se tam zase podívala, abych viděla, co se změnilo. Stejně mám auto narvané věcmi pro mámu, tak je to možná logičtější varianta.

A taky bych se ráda brzy zase podívala někam do zahraničí, třeba na nějaký víkendový výlet vlakem nebo busem. Poslední dobou mi poněkud zvedá náladu vědomí, že oproti velikosti vesmíru jsou moje trápení pouhým mikroflusnutím do oceánu (ano, je to divné, ale tak nějak mi to pomáhá) a že stejně jednou umřu, a pak už mi bude všechno jedno. Tedy doufám, že tohle přijde až za hodně dlouhou dobu, protože na světě je hodně míst, kam bych se chtěla podívat, a hodně knih, které bych ještě chtěla přečíst. S vědomím konečnosti přichází i uvědomění, že člověk by neměl trávit čas jen prací a tím, co dělat musí, ale měl by takové obligatorní nutnosti prokládat věcmi a zážitky, které mu dělají také radost. Například šetřit za jídlo má velký smysl, ale koupit si občas kilo drahých jahod, hovězí svíčkovou nebo nějakou nesmyslně drahou čokoládu je fajn vybočení ze všednosti (držte mi palce, protože přes víkend budu muset sežrat skoro kilo hovězí svíčkové 😁). 

No každopádně teď budu (mimo jiné) řešit kompost, který se rozpadá a je pro ostudu - asi ho nahradím betonovou variantou s imitací dřeva, kterou mi našla AI a vypadá to fakt dobře (a není to hnusný plast). To se budou sousedi bavit, až budeme já se svými 42 kily a Lexa se svými 38 kily přehazovat snad metrák kompostu.