Díky, to už nechci...

Včera mě Saša vážně dojal. Rozbilo se mu auto a navrhl mi, abych mu půjčila to svoje s tím, že by ale Ida nešla v pondělí na gymnastiku a ještě bych si pro něj musela dojet. Byla jsem i ochotná mu jej na víkend půjčit, ale moc nechápu, proč by (1) mi jej nemohl vrátit v pondělí ráno a odjet si do města veřejnou dopravou sám (asi to souvisí s tím, že jede do Prahy s "kamarádem") a proč (2) bych právě já měla být ta, která nese zátěž jeho problému, když už mě opustil a nechal mi to tu celé na mých bedrech. Trochu mi to připadá, jako by Saša chtěl zachovat starou dynamiku vztahu, kdy jsem mu prakticky na požádání půjčovala peníze, jezdila pro něj, když se mu rozbilo auto a tak, ale aby se nemusel obtěžovat péčí o vztah (resp. aby mohl paralelně pěstovat vztah jinde). Takové "Velmi rád budu mít peníze z toho, že u mě budeš zadarmo pracovat, abych si mohl v klidu točit keramiku a nemusel se moc stresovat, tobě budu tvrdit, že to děláš pro rodinu, protože z těch peněz stejně zaplatím výdaje za dům, ale budu na tebe u toho srát, ani ti nekoupím dárek k narozeninám, spontánní kytku, nepochválím tě.". Díky, to už nechci.

Štve mě na tom ta neuzavřenost a nespravedlnost. Saša nejspíš pořád ještě žije v představě, že jsem děsná mrcha, protože jsem pro něj nechtěla pracovat zadarmo, a myslí si, že to vlastně byl spravedlivý stav.

Nebyl.

Platili jsme stejné výdaje na domácnost, ale on měl dva příjmy, kdy jeden z nich vznikal díky mé práci zdarma. Já jsem musela mít druhou práci, abych vůbec pokryla svou polovinu výdajů, a ještě jsem firmě platila reklamu. To nebyla rovnost. Do toho jsem ještě poslouchala, že pořád pracuji. Jak jsem to měla asi řešit jinak? Měla jsem neplatit hypotéku? Vykašlat se na placení elektriky? Kdo by to za mě zaplatil? On? To asi ne...

Zkusil si vůbec někdy představit, jak by se cítil, kdyby to bylo naopak? Kdybych mu řekla "Tak teď si tady každý den sedneš, budeš dělat statistické výpočty sedm hodin denně, já z toho budu mít xx.xxx Kč měsíčně, ale od tebe potřebuji, aby sis zaplatil xx.xxx Kč výdaje domácnosti - to si nějak sám vyřeš, jak to uděláš."? 

Povídala jsem si o tom s ChatGPT a poprosila ho, ať mi to vysvětlí jako naprostému debilovi s fiktivními čísly. Poslala mi toto:

To je velmi přesné (jakože v principu... ta čísla, ta jsou fiktivní, ačkoli ta částka za reklamu, kterou jsem platila +- sedí).  

Praktickým důkazem je, že od rozchodu mám na sebe více času. Bohužel jsem byla několik let zvyklá denně neustále pracovat, takže mi dělá trochu problémy se uvolnit a ten čas na sebe využít vážně pro sebe, protože si chvílemi připadám jako líná lenora, když si dám čaj a jdu si číst. Jsem plánovací typ, tedy i toto si zkouším plánovat. Pro začátek půl hodiny nic nedělání, půl hodiny cvičení, půl hodiny procházky se psem... časem se pokusím work-life balance ještě vylepšit, ale pro začátek je to dobré.

Bývám pořád často smutná, protože se mi po něm stýská. Věřím ale, že čas to vyřeší a pak mi bude i lépe, budu vyrovnanější, budu mít více času a budu se mít raději.

Jak na mě vyšel Černý Petr

Zítra mne čeká další kolo u zubařky. Jelikož minule to nebylo tak hrozné, jak jsem si myslela, nemám už takové nervy, jako jsem měla předtím, ale veselá z toho nejsem. Nicméně myslím, že to nejhorší (i když to bylo v pohodě) už mám za sebou. Snad nebudu nepříjemně překvapená.

Mám dneska pocit, že na mě vyšel Černý Petr, protože se na mě sesypali blbci ze všech různých stran. Pro jednu klientku dělám nákresy na rozcvičky do nějaké publikace pro MŠ, což je celkem vtipné, jelikož vlastně ani kreslit moc neumím (na což jsem ji i upozorňovala, ale z nějakého důvodu prostě trvala na tom, ať to zkusím, protože byla spokojená s jinou mou prací, kterou jsem jí vytvořila). Můj první návrh se jí moc nezdál (upřímně... nedivím se... mně taky ne, ale potřebovala jsem se od něčeho odrazit), druhý už jí připadal skoro v pořádku, jen jsem musela překreslit ruce a nohy postaviček... načež mi na třetí návrh řekla, že je perfektní, ale jestli bych mohla přepsat ten text okolo a pak to nakreslit znovu, což mi mohla říct vlastně už u prvního nákresu, že chce změnit text. To už jsem se musela hodně držet, abych ji i s jejími nákresy neposlala do řitě. 

Prodávám knihy přes Vinted a ani tam to dneska nebylo o moc lepší. Ozvala se mi před pár dny paní, jestli bych jí neposlala nějaké fotky z knížek... což by nebyl problém, ale dávkovala to postupně, takže jsem vždy musela jít na půdu, tam dohledat knížku, nafotit, poslat jí to a toto desetkrát opakovat (namísto aby rovnou napsala seznam knih, o které má zájem). Vybrala si tedy knihy, zaplatila, já jí to poslala... načež se mi paní ozvala, že se mi balík vrací zpátky, protože nevěděla, jak jej má vyndat ze Z-boxu... no upřímně už podle jejího stylu psaní mi přišlo, že to nebude zrovna nejbystřejší kotě z vrhu, ale taky se mi mohla ozvat dříve, abych jí nějak poradila... 

Jsem z té mentální gymnastiky, co kolem mě lidé předvádí, nějaká vychcíplá - doufám, že na mě něco neleze. Zítra bych se měla stavovat u ségry, tedy bych nechtěla její početné dětstvo něčím nakazit. Ale asi to bude jen nějaká mentální únava. Chtěla jsem dnes udělat tolik věcí a moc jsem toho nestihla, ale příští týden mám relativně bohatý program, tak si to vynahradím. Taky jsem navázala dvě nové spolupráce, což je fajn - ještě uvídím, jak je to perspektivní, ale ty společnosti vypadají solidně.

Čímž vlastně už odpadá kapacita, kterou jsem měla na případný projekt s kovářem, ale s ním tak nějak nepočítám už delší dobu. Poté, co jsem mu napsala, že u mě mu sex-pšenka rozhodně nepokvete, se dlouhodobě odmlčel. Zrovna před pár dny jsme se nad tím smály s kamarádkou, které jsem ukazovala, co mi naposledy psal. Ale je to vlastně fajn, že se ti, kterým jde pouze o jedno, odfiltrují sami - kdyby mu reálně záleželo na mně a ne na užívání si, tak by proběhla nějaká fáze dvoření, ne jen chabý pokus: "Když se se mnou vyspíš, tak pak zjistíme, jestli bude i vztah.". Na tuhle taktiku fakt nějaká žena s > 1 mozkovou buňkou skočí? Vlastně mě trochu uráží, že si někdo myslel, že na mě tímto stylem "vyzraje" (chtěla jsem napsat, že se mnou tímto stylem vyj.be, což by asi bylo přesnější), ale mnohem víc by mě štvalo, kdybych na to reálně skočila, takže to vlastně nemusím až tak řešit. 

Jak se snažím hledat radost v maličkostech

Poslední dny jsem nějak neměla náladu psát si deník a těžko jsem hledala chuť se aktivizovat. Chtěla jsem si doma přivrtat nějaké poličky, co jsem si kdysi koupila v Ikey, ale narazila jsem na to, že je dost bordel v nářadí - např. vrtačku tu sice mám, ale vrtáky jsou kdovíkde. Jela jsem tedy do Actionu, kde jsem si koupila vrtáky a taky šroubovák s ráčnou, protože ten se taky kamsi poděl (asi vysublimoval). Mým novým cílem je tedy udělat si pořádek v nářadí a opatřit všechno nezbytným štítkem "Lea - nesahat!". 

Nicméně vrtáky už mám a zítra se můžu dát do těch poliček. Také jsem si pořídila noční stolek a v posteli mne hřejí péřové peřiny (kromě Actionu má na můj rozpočet neblahý vliv i Ikea), což má dvojí efekt - na jednu stranu mi to poskytuje jisté haptické uspokojení a klid (pod krásně teplou peřinou je všechno pozitivnější), na stranu druhou se mi pak ráno nechce z postele a často, když odvedu Idu do školky, tam zase zalezu. 

Řeším také to, kam vezmu děti na jarní prázdniny. Chtěla jsem po obou, aby vyjádřily svá přání, ale moc jsem nepochodila (jedno dítě vysedává u Robloxu, druhé dítě na jakoukoli otázku odpovídá "six seven", ať už to znamená cokoli). Takže mají smůlu - vyberu nějaký trek, který se jim asi líbit nebude, jako například výstup na Vesuv, štreku po Pompejích, nebo procházku kolem Campi Flegrei (ano, můj favorit je aktuálně Neapol). Přemýšlím také o jezeru Como - tam se dá dojet Flixbusem přes noc, nebo o Berlíně, kde je největší evropské muzeum s dinosaury a busta Nefertiti. Mám sice trochu mentální blok jet tam s dětmi sama, ale jednou to prostě prolomit musím - nebudu přeci vysedávat roky doma jen proto, že nemá kdo jet se mnou. 

Co mi všechno chybí

Nějak dneska nevím, jak začít, protože mi přijde, že by to bylo jen omílání toho samého dokola. Pořád jsem smutná, pořád mi chybí, upadám do rutiny, kdy mám dojem, že bych potřebovala nějaké vytrhnutí. Předevčírem večer mi bylo hodně smutno, tak jsem mu napsala krátký e-mail, že kdyby se chtěl vrátit, budu ráda, ale nic se nestalo, takže se to asi minulo účinkem. Už mi chybí dokonce i jeho chrápání, které mě tak strašně štvalo. Chybí mi i antikvariát, který mě taky štval, ale evidentně ne do takové míry, aby mi nechyběl.

Musím si asi vytvořit nějakou novou rutinu. Musím vstávat dřív, protože se sice budím brzy, ale pak ležím depresivně dvě hodiny v posteli a to mi rozhodně nepřidává. Musím obnovit nějaké své koníčky, které jsem dříve měla a které jsem kvůli práci upozadila. Také bych měla častěji chodit pryč z domu. Sice jezdím za sestrou, mámou, za kamarádkami, ale měla bych si také někam zajít večer, mít nějaký život, abych měla šanci poznat nové lidi a přijít na nové myšlenky.

Také bych si měla konečně zajít na třetí díl Avatara. Teď, když je Iduška u Saši, je na to ideální příležitost. 

Jak to bylo s tím bruslením

Včera jsem vlastně nadepsala článek jako "bruslení", ale pak jsem se o něm zapomněla zmínit. Včera jsme si s mámou naplánovaly, že vezmeme Idu a půjdeme bruslit na stadion na ovál. Trochu jsme ale podcenily výběr času, kdy bude bruslení nejlepší, takže byl ovál beznadějně zacpaný včetně parkoviště okolo. Tak jsme to zabalily a šly jsme nakupovat a pak k mámě na kafe. Jenže Iduška si vzala do hlavy, že prostě chce bruslit, tak jsem ji vzala na ovál dnes večer, když už tam bylo co se týče zalidnění snesitelněji. Já jsem odpotácela pár koleček, Iduška tam lítala jako pometlo, ale nakonec jsme si to poměrně užily (i když večer už byla dost zima). Toliko tedy k bruslení.

Další věc je, že už jsem definitivně odpálkovala kováře. Do dneška vypadala naše konverzace zjednodušeně tak, že se mě neustále dokola ptal, jak se mám a jestli už jsem ten rozchod rozdýchala. (Ne asi... jedenáct let jsem jej milovala, bohužel ještě pořád miluji, to si člověk neodžije za tři měsíce.) Pak přešel na monolog o tom, jak je pro něj ve vztahu důležitý sex, že jeho ex byla frigida a že já mám hezkou postavu a tak bychom mohli někam zajít atd. Na to jsem obvykle už nereagovala a následující den se situace opakovala. Dnes už mě to nějak dostalo, resp. pověstný pohár mé trpělivosti přetekl, protože když se mě každý den ptá na to, jak se mám a má sexualizované kecy, tak mě to prostě nutí myslet na rozchod a na Sašu a rozebírat svoje myšlenky. Napsala jsem mu tedy něco v tom duchu, že fakt nemá smysl se mě denně ptát na to, jak se mám, protože se mám debilně a ještě dlouho se mít debilně budu, a už vůbec nemá smysl se se mnou bavit o sexu, protože se s ním o tom prostě bavit nechci a nebudu. Odepsal jen "chápu", otázka je, na jak dlouho.

Mám z toho depku, ale paradoxně ne z toho, že bych s ním nějak empaticky soucítila (dosti pochybuji o tom, že by mu kdy šlo o něco jiného než o sex), ale proto, že jsem si zase musela projít nějakými emocemi souvisejícími s rozchodem, z čehož je mi až fyzicky špatně. Před pár dny, když mi Saša volal, se zmiňoval o tom, že je smutný z toho, že obchod končí, což mi taky na náladě nepřidalo, protože jsem z toho smutná taky. Vím, že jsem na antik v posledním roce pořád nadávala, ale nebylo to ani tak proto, že bych tam nechtěla pracovat, vadil mi ten obchod, nebo tak něco, ale už jsem prostě byla přetížená a nemohla jsem dál. I ve své práci zažívám těžké chvíle a občas se mi podaří udělat nějaký průser (třeba zrovna včera), ale vždycky si to umím odůvodnit tím, že mi to vydělává peníze a tak má smysl se tím dál prodírat. Jinak řečeno člověk ty těžkosti unese lépe, když ví, že si tím vydělá na hypotéku, na dovolenou, na knížku, or something else. 

Ale když člověk zažívá v práci těžkosti, manžel mu doma nevěnuje pozornost, není ochoten řešit ani svoje chrápání a jen ho za práci peskuje a chce po něm vyšší a vyšší výkony a do toho z toho nevidí ani korunu, tak se to prostě jednou sesype. Takovou situaci dlouhodobě neudrží ani láska. Přitom dokud jsem se cítila milovaná a měla jsem dojem, že Saša má o mě zájem, byla jsem ochotná pracovat i zadarmo... prostě jsem tam viděla nějaký benefit. 

V takových chvílích, kdy jsem rozcitlivělá, vrací se mi emoce, city a stesk, dala bych nevímco za to, aby se Saša objevil ve dveřích s kytkou a řekl, že mě má pořád rád a že spolu všechno vyřešíme. Život by pak byl jednodušší.

Když jsem nejvíc rozcitlivělá,
vrací se stesk.

V představě se otevřou dveře
a vejde „pořád“
s něčím křehkým v dlani.

A svět je na okamžik lehčí,
jako by stačila jediná věta
aby se všechno dalo spravit.

Zmatení a bruslení

Dala jsem si pro tento týden za cíl stranit se Saši a moc s ním nekomunikovat, což se mi daří tak napůl. Sice se mi vyhýbá fyzicky (když přijel pro vozík, tak mě ani nepřišel pozdravit, což tedy beru jako vyhýbání se), ale pak mi psal na Messenger ohledně "neorganizační" věci - ve výsledku nevím, jak si to přebrat. Chybím mu? Chce si jen s někým povídat? Přikládám tomu větší význam, než bych měla? Prohodil něco ve smyslu, že je smutný z konce antikvariátu, tak chce možná jen sdílet komunikaci s někým, kdo je z toho také smutný. Nevím. Ale musí mu být jasné, že ve mně takové neurčité náznaky vyvolávají falešnou naději.

Včera mi psal zase kovář. Prakticky denně mi píše, jestli už se cítím lépe, což vlastně není starost o mě, ale snaha dostat mě do postele. Akorát to už nezkouší přes nabídku sexu, protože to už asi pochopil, že mě vidina sexu s ním láká asi tak jako trhání nehtů rozžhavenými kleštěmi, ale prohazuje formulace ve stylu "Chci nejprve sex a pak vztah.", což nutně ztroskotává už na tom, že já nechci ani ten sex, natož vztah s někým, kdo není ochoten respektovat ani to, že se prostě za tři měsíce nevzpamatuji z konce vztahu s někým, koho jsem milovala deset let a ke komu to ještě pořád cítím. Nehledě na to, že je strašně egocentrický a toxický a vůbec poměrně lituji jeho bývalku, která pravděpodobně jen neunesla to, že po ní nějakej magor vyžaduje každodenní plnění manželských povinností v situaci, kdy se musela starat o malé dítě a nikdo jí s tím nepomohl (to je tedy to, co jsem vyčetla z jeho stížností na ni).

Včera jsem koukala na Bridgetonovi. Člověk by řekl, že koukání na romantické slátaniny bude v mém stavu destruktivní, ale vlastně je to poměrně terapeutické...

Dneska mi je smutno tak obyčejně,
že se to ani nedá hezky říct.
Prostě chybíš.
A někdy mám pocit,
že se ještě vrátíš —
jen tak…
jako když si člověk dojde pro něco, co zapomněl.

Zůstalo mi v hlavě pár tvých vět
a jedna volná židle u nového stolu.
Kdybys chtěl,
pojďme na večeři.
Nic si neslibujme.
Jen přijď.

Jak jsem byla u zubařky

Včera jsem tedy byla u zubařky, ačkoli jsem den předtím měla trochu "zdrhací tendence". Nicméně na druhou stranu jsem měla problém se zuby už fakt dlouho a chtěla jsem to nějak vyřešit. Poprosila jsem tedy doktorku o koňskou dávku lokální anestézie, na což mi řekla, že s mou váhou je koňská dávka nejspíš normální dávka. Nakonec samotný zákrok nebolel a konečně mám pěkný zub a nemusím se kontrolovat, když se chci široce usmát. Za cca 14 dní tam jdu znovu na opravu už menších nedostatků, ale to už se nebudu tak moc bát.

Cestou zpět jsme se s Idou stavily u mé sestry "na pokec". Je fajn trochu změnit prostředí, dovědět se nové informace a tak. Pak jsme vyzvedly Lexu z florbalu a já si šla dát vanu, protože zuby už se začaly probírat k sobě a nebylo to úplně příjemné. Ještě dneska vypadám, jako bych dostala nakládačku, ale už se aspoň můžu najíst (otok většinově splaskl).

Jak jsem byla trochu grogy ze zubaře, šla jsem spát neobvykle brzy a zase jsem měla divné sny. Moje podvědomí se mi asi snaží protlačit do snů nějaké nezpracované záležitosti. Nebo to bylo tím, že Saša večer volal dětem a já na něj před spaním myslím, tak se mi o něm pak zdá. Usnula jsem dříve, než jsem začala plánovat ten výlet... vlastně myslím, že se tomu spíš vyhýbám proto, že čekám/doufám, že by se Saša ještě mohl vrátit a mohli bychom jet všichni. Objednat dovolenou pro tři je prostě moc definitivní a je to takové "už jsem fakt sama".

Taky mi zase psal kovář. Naštěstí už ho přešly pokusy vymámit ze mě nějaké intimnosti - pro změnu to zkouší přes vztahový potenciál, což není o moc lepší (vlastně je to ještě horší... vzhledem k tomu, co mi o sobě napovídal, to není chlap, ale jeden obří red flag). 

Pro dnešek posledním bodem programu je můj stesk po antikvariátu. Zpočátku to bylo fajn, nechodit tam a mít čas jen pro sebe, pro svou práci a tak, ale fajn to bylo dotud, dokud jsem to brala jako dovolenou. Po dovolené se člověk obvykle vrátí do práce, já už se tam ale nevrátím, takže je mi z toho logicky smutno. Přeci jen jsem tam byla fakt dlouho a i když mě nějaké věci štvaly, měla jsem to tam v jádru ráda a ta rutina mi dávala jistý smysl a řád. Také na to mám mnoho dobrých vzpomínek, potkala jsem tam několik zajímavých lidí a dalo mi to řadu schopností (naučila jsem se lépe komunikovat s lidmi, řešit problémy a tak). Bude mi to tam prostě chybět, i když nejvíc mi chybí doby, kdy jsme tam se Sašou byli spolu, respektive kdy jsme jej spolu budovali. 

Odešel jsi — a s tebou i ten klíč
od míst v mém těle, kde bývalo „domů“.
Večer se mi v hrudi zavírá výloha,
světla zhasnou moc brzo
a ticho má tvoje kroky.

Winter sadness a strach ze zubaře

Pomyšlení, že už nejsem ta, kterou by líbal a tiskl se k ní, mě hodně bolí. Zase denně brečím, když jsou děti ve škole, nebo když spí a já si ležím ve vaně a přemýšlím, jestli ještě někdy budu šťastná. 

Zůstala po tobě díra,
ne ta poetická —
skutečná,
co se otevírá pokaždé, když se nadechnu
a zjistím, že vzduch nemá tvůj tvar.

Ráno je teď trest.
Vstanu
a všechno je na svém místě,
jenom já ne.

Tvoje jméno mi v hlavě pálí
jako špendlík pod kůží.
Chci ho vytáhnout,
ale bojím se,
že s ním vyjde ven i poslední důkaz,
že jsme byli.

Chodím po bytě
a zakopávám o věci,
které nic neudělaly:
o hrnek,
o tvůj smích v paměti,
o prázdno na gauči,
které má pořád tvé otisky.

A nejhorší je večer —
když se svět ztiší
a já už nemám kam utéct.

Tehdy mě přepadne pravda,
těžká a jednoduchá:
že tě pořád miluju,
i když tu nejsi.

Zítra mě čeká zubař a vrtání několika zubů. Bojím se, ale jistá masochistická část mého já se z toho těší, protože fyzická bolest na chvíli přehluší tu psychickou...

Můj hloupý mozek

Dneska jen krátce...

Ráno jsem měla trochu breakdown. Zdál se mi sen a když jsem se z něj probudila, vstávala jsem s pocitem, že je Saša pořád tady a se mnou. Pak jsem si uvědomila že už ne a rozdíl v emocích byl tak silný, že mě to prostě dostalo. Nevím, proč mi to můj hloupý mozek dělá. Snažím se z toho rozchodu vzpamatovat, racionalizovat si jej, mít se Sašou minimální kontakt, ale mozek mi posílá sny o něm a nechává mě dostat se do stavu, kdy jsme ještě byli spolu a alespoň z mé strany šťastní. Saša mi má dneska donést knížky, takže se teď potřebuji nějak vzpomatovat, abych nevypadala jako troska, až přijede. Ideálně kdybych se s ním vůbec nepotkala a nemusela znovu prožívat ten koktejl emocí. Achjo...

Plán, jak ho přestat milovat

Včera jsem odvážela nějaké věci z antikvariátu, které si chci nechat. Pomohla mi sestra - plánujeme, že bychom mohly rozjet nějaký společný projekt. Byla by to win-win situace, protože ona potřebuje na chvíli klid od dětí a já potřebuji změnit prostředí, myšlenky, aktivity... Zatím jsme ve fázi brainstormingu.

Zase jsem nemohla včera spát. Pořád musím myslet na to, jak mě zradil, když si našel jinou ještě za doby našeho vztahu... ale už je jasnější, proč se tak rychle odstěhoval a proč říkal, že už se chtěl několikrát rozejít, že ho nemiluji, neoceňuji a tak. Potřeboval si to nějak obhájit... Vím, nechovala jsem se vždycky tak, jak by bylo ideální, ale to on také ne. Z mé strany to bylo často přetížením a tím, že jsem se necítila milovaná. Chtěla jsem, aby mi občas řekl, že mě oceňuje, že mu pomáhám, že beze mě by byl na tom hůře... Namísto toho si našel jinou a mě nechal ještě nějakou dobu pracovat zadarmo v antikvariátu, dělat mu faktury a vouchery v naději, že si to rozmyslí a vrátí se a budeme zase rodina.

Nechala jsem si od ChatGPT napsat plán, jak se od něj odmilovat. Od pondělí mě čeká 1. týden, který AI příhodně nazvala "zastavení krvácení". Spočívá v tom, že s ním nebudu mluvit (pokud to nebude opravdu nezbytně nutné), nebudu pro něj nic dělat (žádné faktury, nic) a pokaždé, když na něj pomyslím, fyzicky změním činnost (vstanu, půjdu si pro vodu, dám si sprchu, projdu se venku...). Každý den si dám 20-30 minut chůze bez telefonu, což už se mi daří vlastně teď. Včera jsem byla asi v jednu ráno se psem - je asi velmi překvapený, že teď chodí ven tolikrát denně.

Vlny smutku jsou prý normální. Ty mě nyní přepadají často. Moje odpojení není lineární. První týdny jsem si to nechtěla připustit. Brala jsem to tak, že když vydržím, vrátí se. Teď už se nemůžu takto utěšovat, protože evidentně je už u jiné. Jsou chvíle, kdy bych ho nejradši nakopala do rozkroku, jsou chvíle, kdy bych byla takový debil, že bych ho vzala zpátky a ještě mu u toho házela prachy pod nohy (metaforicky... reálně bych mohla hodit max. tak debetku). 

Vlastně mi to dost připomíná náš první rozchod, akorát tam jsem to měla obráceně. Prvně jsem se pořád trápila a pak jsem se už začínala léčit, když jsme se k sobě vrátili. Nyní to mám jinak - prvně jsem byla relativně v klidu, teď se trápím. Musím to nějak přečkat, bude líp...

Zase příspěvek z vany

Nemohla jsem dnes spát. Musela jsem pořád přemýšlet. Asi tak ve 4:00 ráno jsem to vzala, oblékla se, nasedla do auta, jela vozit knížky z antiku domů. Dnes jsem tedy jako praštěná pytlem po hlavě. Neustále přemýšlím nad tím, že šance na návrat se snížila zhruba tak na 0 %. Snažím se na tom najít něco pozitivního, ale je to těžké. Snad jen ta finanční úspora. Kdyby za mnou ještě před pár dny Saša přišel s tím, že to celé byl jenom nějaký hormonální karambol, že dluží 200 000 a že se chce vrátit zpátky, byla bych tak velmi debilní, že bych souhlasila a ještě bych byla ráda.

Otázka ale je, za co by takový návrat stál. Stálo by za to, kdyby se vracel jenom z nouze? Já bych ráda někoho, kdo mě opravdu miluje. Ráda bych stabilní rodinu. Možná další dítě, kdyby to šlo. Ráda bych s někým zestárla. Ale jako pár, ne jako jednostranný vztah založený na nouzi.

Saša mi opakovaně ukazuje, že já asi nejsem ta, kterou by miloval. Před pár dny jsem objevila na stránkách antikvariátu jeho rozlučkový vzkaz pro zákazníky. Celé to bylo o tom, jak antikvariát budoval a jak si stihl udělat dobré jméno. Moje jméno tam bylo zmíněno jednou, a to v tom smyslu, že jsem mu společně s brigádníky pomáhala budovat podnik. Ne že by poděkoval ženě, která tam několik let dělala zadarmo sedm hodin denně téměř bez volna. Ne. Postavil mě na roveň brigádníkům. Což tak pěkně ilustruje, jak ke mně přistupoval i ve vztahu. A zároveň je smutné, že v takové atmosféře bych ještě před pár dny přistoupila na kdeco...

Debilní Nový rok, snad bude nový rok lepší než ten minulý

Utvrdila jsem se v tom, že rozchod nebyl mojí vinou... Saša si totiž našel jinou (nějakou ne zrovna atraktivní a poněkud blbou kur.vu, co jsem vypozorovala), a to již nějakou dobu předtím, než se se mnou rozešel. To mi potvrdilo, že je to fakt sráč. Nebylo mu blbé tahat ze mě prachy, nechat mě pracovat zadarmo ve svém podniku, milovat se se mnou a mezitím nahánět nějakou šlajzku. Je mi hned jasnější, proč když jel do Prahy, tak mě nikdy nechtěl brát s sebou... myslela jsem, že tím, že mu dávám volnost, ať si jezdí kam chce, mu poskytuji osobní svobodu a že jsem vlastně skvělá manželka, zatímco ten kokot se tahal s jinou.

No alespoň vím, na čem jsem a můžu se podle toho zařídit. Ještě, že jsem to zjistila dříve, než jsem mu stihla z lítosti půjčit nějaké peníze, nebo mu pomáhat v jeho podnikání. Na to už se mu můžu akorát tak vy.rat, může tím zaměstnávat tu pindu. 

Omlouvám se za nevhodné výrazivo, ale jsem z toho velmi naštvaná. Sice už jsem měla delší dobu pocit, že to nějak takto bylo, ale říkala jsem si, že takový Saša není. Evidentně je...

... snad mi nový rok přinese někoho nového, ideálně věrného, kdo mě nebude jen využívat a kdo nebude takový č.rák...