Jak už jsem tu psala, můj notebook začal svým výkonem značně nedostačovat mým multitaskingovým potřebám. Má jen 8 GB RAM, což je paradoxně ještě méně, než měl notebook, který jsem měla předtím. Popravdě jsem si předtím vybírala počítač podle úplně jiných parametrů, než bych měla, respektive jsem se hodně limitovala cenou a designem (přenositelný, malý notebook do 15k). Teď bych potřebovala něco výkonějšího, snadno rozšiřitelného a opravitelného. Hledala jsem notebook, ale pak mne Saša přivedl na myšlenku klasického stolního počítače, což by vlastně bylo lepší, protože (když nepočítám takové ty all-in-one malé počítače) taková varianta by byla snadněji opravitelná a mohla bych si časem rozšířit RAM, tedy pokud si vyberu správný model. Také by nepřišel vniveč můj stávající notebook, protože bych si mohla přes wifi udělat sdílenou obrazovku a pracovat přes ntb na výkonnějším počítači. Už jsem si i předvybrala poměrně slušný model, který by měl být dle uživatelské příručky dostatečně konvertibilní. Nepotřebuji na tom počítači programovat start rakety, takže zase až tak nadupaný přístroj nepotřebuji, ale zároveň nechci nic, co budu muset za dva tři roky měnit, protože už to neutáhne ani MS Word + IBM SPSS Statistic + prohlížeč.
S květnem začíná na Pernštejně plná sezóna a tedy Saša nemůže vozit Idu na gymnastiku, což pro mě znamená, že to budu muset zařizovat já. Ne že bych se nechtěla starat o vlastní dítě, ale štve mě ten princip. Saša chce střídavou péči, ale vlastně ji po většinu roku není schopen zařizovat. Teď už se to tedy ani nenazývá de iure střídavá péče, ale je to společná péče obou rodičů a určuje se procentu poměru. Pro mě je současný stav krajně nevýhodný, protože je to vlastně postavené na tom, že on pracuje tak, jak potřebuje, ale důsledek v podobě péče o dítě má nést někdo jiný, v tomto případě já. Musím uznat, že já to mám jednodušší, protože bydlím prakticky u školy, kam Ida chodí, a také pracuji z domu, takže mám více manévrovacího prostoru, ale o to nejde - jsme rozejití a Saša chce střídavou péči (či 50 : 50, ale snad je jasné, co tím chci říct...), ale přitom ji není schopen zajistit. V podstatě teď dělá to, co vyčítal mně - že pořád pracuji a nemám čas na děti. Teď toto dělá on - pořád pracuje a nemá čas jít ani na den rodičů v Idině škole. Já jsem tedy vlastně ráda, že tam nejde, protože být tam s ním by bylo takové divné, ale opět jde o princip.
Bavily jsme se dnes s Iduškou o tom, že na podzim bývají různé večírky v maskách (nedokázala pochopit, proč se 30. dubna lidé převlékají za čarodějnice a ne třeba za Kouzelnou berušku). Ptala se, jestli s ní na nějaký půjdu, tak jsem řekla, že možná jo. Pak se ptala, jestli půjde i táta. Řekla jsem jí, že už spolu nejsme a tak že spolu nikam nechodíme. Oponovala, že kdybychom spolu někam chodili, tak by mi dal třeba táta pusu a pak bychom opět byli spolu. Řekla jsem jen "To není tak jednoduché.", protože jsem nevěděla, jak jinak jí to vysvětlit a netraumatizovat ji.
Je mi líto, že to má evidentně pořád v "podprogramu", že je to možné nějak napravit. V jejím dětském světě to asi funguje tak, že když si dají dva pusu, tak to znamená, že je všechno vyřešeno... celkem mi chybí ty doby, kdy všechno bylo tak jednoduché. Když mi bylo 24 a se Sašou jsme se rozcházeli, tak jsem byla daleko méně vyzrálá a vlastně mi bylo jedno, za jakých podmínek se za mnou vrátí, hlavně, když se vrátí. Teď už jsem vyzrálejší a vím, že nechci být s někým, kdo nechce být se mnou, protože pak to dopadá přesně tak, jak to dopadlo. Tohle prostě nemá smysl a není to láska. Když člověk někoho miluje, tak jej nezraňuje, nevyužívá jej a hlavně se snaží na vztahu pracovat a budovat jej. Neumím si představit, že bych někoho, koho miluji, nechala pracovat na sebe a pak se na něj vykašlala a všechno to zahodila. Vztah a láska nemůže být jednostranný proces. Měla by v ní být i odezva, práce na vztahu a ochota druhého nezraňovat a podporovat toho druhého. A podpora a všímavost, to není o tom, že když jdete na nákup, tak automaticky koupíte partnerovi nějakou ňamku. Samozřejmě je to příjemné, ale to není to samé, jako když vidíte, že doprala pračka a sami od sebe jdete pověsit prádlo, nebo když je vám jasné, že partner nevychází s penězi a tak pracujete v jeho firmě s tím, že on si nechává všechny zisky, aby z nich mohl platit svou polovinu výdajů.
Tedy když vidím, že já se snažila, snažila se vztah zachovat a na druhé straně nevznikla žádná skutečná odezva, je mi jasné, že by to bylo k ničemu.
Ale vysvětlit to takto dítěti nejde.
Žádné komentáře:
Okomentovat