Čarodějnice

Včera jsme tedy byli s dětmi v Novém Městě na čarodějnicích. Hned ráno mi psal Lexa, jestli bych mu nemohla dovést čisté tričko, že to, které má na sobě, je zlité Staropramenem. Prvně mě to šokovalo, ale pak mi došlo, že je poslední zvonění, a že představovat si Lexu, jak někde místo školy chlastá pivo jako můj otec, bylo poněkud předčasné.

Iduška se chtěla převléci za čarodějnici, tak jsem jí našla čarodějnický kostým a klobouk. Kostým se jí nelíbil, protože "nebyl jako Wednesday", tak si nakonec vzala černé šaty, které byly jako Wednesday. Klobouk se jí nelíbil, protože jí padal, když skáče (překvapivě), takže jsme nakonec našly čelenku se strašidelnou dýní. Toliko ke kostýmu.

Cestou do Nového Města jsme se stavovaly pro mámu a Elišku (toho jejího nového psa), protože také chtěla jet na grilovačku. V autě si mi stěžovala, že jí ségra vůbec neřekla, že jí sehnala psa, a že jí ho prostě dovezla, pak začala nadávat, že je to práce navíc a že už tak neví, kam dřív skočit, protože pořád bere přesčasy v práci, ale že chudák pes byl už jednou vrácený, protože se té paní zdál moc velký (je to nějaký pidipes... paní asi chtěla mikročivavu), tak že si ho nechá. To je celkem rozdíl od "máma je ze psa celá nadšená", jak mi to prezentovala ségra. 😀

V Novém Městě jsme šli s Lexou, Idou a neteří ke koupáku opékat špekáčky. Mám poměrně odpor k uzeninám, takže jsem aspoň koupila nějaké hogo fogo špekáčky s vysokým podílem masa. Lexa tam potkal svého učitele programování, takže jsme tam nebyli úplně jako cizí elementy. Iduška tam oběhla nějaké úkoly a vyrobila si čarodějnici, dostala bonbony a byla spokojená. Tamča tam běhala s kamarádkami a taky byla spokojená. Pak jsme se přesunuli na grilovačku u ségry, kde už byla většina osazenstva připitá (no respektive Petr byl dost pod parou, ostatní jen tak popíjeli). Já jsem byla přejedená, protože jsem snědla jeden a půl špekáčku (no... když to tak píšu, tak to fakt zní poněkud divně), takže jsem si dala jen ségřin salát, což místní osazenstvo bralo jako důvod ke vtipům, protože jsou evidentně zvyklí se ládovat od rána do večera masem a zelenina je asi jen pro sraby a změkčilé muže. 

Účastnil se i nějaký cca sedmdesátiletý soused, který nadšeně vyprávěl o tom, že má v mrazáku šedesát kachen - myslím, že kdyby se účastnil i Hrabal, měl by z toho další povídku do Pábitelů. Jeden z Petrových kamarádů se přidal se svými historkami z chovu slepic... tak nějak bych čekala, že mladý člověk ve věku... nevím, asi 30 let... bude spíš pařit GTA, ne že bude řešit, jak co nejefektivněji nakrmit slepice zbytky z místní hospody. Nechci znít, jako bych tím nějak pohrdala, protože ne, jsem spíš překvapená. Sice žiji celý život na vesnici (až na rok, kdy jsem bydlela se Sašou v Bystřici), ale o vesnickém životě mám asi poměrně zkreslené představy. Každopádně je zajímavé to poslouchat, kdybych měla nějaký literární talent, bylo by určitě zajímavé to zpracovat. Bohužel literární talent nemám, tak o tom aspoň plácám na blogu.

Kolem desáté už jsem byla unavená a děti už taky vypadaly lehce znaveně, tak jsme jeli domů. Naštěstí mají děti dneska volno ze školy, takže jsme si mohli přispat. Já teď budu porcovat maso do mrazáku (v Tescu měli slevy, tak jsem koupila dvě kila krkovice a tři kila kuřecích řízků do zásoby) a pak budu muset vymyslet, co s kaprem, kterého mi dala ségra v zimě a kterého bych asi už měla zpracovat, protože se mi nechce nechávat jej v mrazáku do Vánoc, kdy dostanu určitě dalšího kapra. Asi si uděláme pár dní po sobě kapří hody, našla jsem recept na kapří hranolky a tak. Třeba najdu konečně nějaký způsob, jak udělat kapra tak, aby mi fakt chutnal.