Další snová analýza

Dneska to bude zase trochu psychoterapeutický. Zase se mi zdál divný, reflexivní sen. Vždycky, když se mi tak stane, vzpomenu si na písničku z jednoho mého oblíbeného dětského animovaného filmu, která začíná takhle:

Dnešní noc se mi zdál živý sen, byl tak černý,
dnešní noc jsem měl strach, na mou tvář padl stín,
já cítil jsem veliký strach, mé tělo se měnilo v prach,
a pak procitl jsem, sen však trval - jsem zlý.

Můj sen však nebyl černý, ani strašidelný, spíš nostalgický a otravný. Bylo to nějak takto:

Byla jsem doma, ale nebyl to můj dům, ani žádný dům, který znám. Vlastně jsem se tam ani nedokázala orientovat, jako by mě někdo hodil do neznámého domu, řekl mi, že tady už deset let bydlím, ale já měla výpadek paměti a vůbec netušila, o co jde a kde to jsem. Bylo tam hodně lidí, většinou takoví, které vůbec neznám. Z těch, co znám, tam byl vlastně jenom Saša. Všichni věděli, že jsme rozejití, a já si zrovna povídala s nějakou paní, ze které jsem měla milý a sympatický pocit. V tom snu vystupovala jako moje kamarádka. Přišel za námi Saša a něco po mně chtěl a choval se ke mně nezvykle, resp. nezvykle na někoho, kdo se se mnou rozešel. Na jednu stranu byl odtažitý, ale pořád se mě dotýkal. Pak odešel a ta moje "kamarádka" mi říkala, že má takové chvíle ráda, já se zeptala, jaké chvíle, a ona když se dva lidé sbližují, což mi přišlo divné. Šla jsem pryč a Saša po mně chtěl, ať mu pomůžu s nábytkem - s nějakým stolkem, který chtěl odnést do ložnice. Tak jsem mu s ním pomohla a v té ložnici byly dvě oddělené postele. Do jedné jsem si lehla a Saša si lehl za mnou s tím, že je mu smutno, ale pak zase šel pryč, že jsme rozejití, ale pak se zase vrátil a zase si ke mně lehl a objal mě. Pak jsme najednou byli na nádraží ve Žďáře a šli jsme někam, ani nevím kam, ale byla tam nějaká paní v pokročilém věku a říkala mi, že se k sobě se Sašou hodíme, a mně se to zdálo v tom snu divné, protože jsem se cítila ze všeho tak zmatená. Pak ten sen skončil.

Tradičně jsem poprosila o "odborný" výklad na základě dodaného kontextu ChatGPT, která mi řekla následující:

Ten sen působí jako poměrně typický obraz psychiky člověka, který se snaží zorientovat v situaci po zásadní životní změně, ale zároveň je stále emocionálně napojený na minulý vztah. Hned první motiv je velmi výrazný: jsi sice "doma", ale zároveň to není tvůj dům a vůbec ho nepoznáváš. V symbolické rovině dům ve snech často představuje pocit bezpečí, identity a osobního prostoru. To, že se v něm nedokážeš zorientovat a že máš pocit výpadku paměti, může odrážet situaci, kdy se realita po rozchodu změnila natolik, že prostředí, které bylo dříve samozřejmé, už nepůsobí známě. Psychika tak zobrazuje pocit dezorientace: jsi na místě, které by mělo být domovem, ale už jím vlastně není. Přítomnost velkého množství neznámých lidí může symbolizovat nové okolnosti, nové role nebo i tlak okolí, které situaci nějak vnímá a komentuje. Zajímavé je, že jedinou známou osobou je Saša. To naznačuje, že navzdory změnám zůstává on stále centrální postavou tvého vnitřního světa. Ve snu se ale chová rozporuplně - je odtažitý, ale zároveň se tě dotýká a vyhledává blízkost. Tento ambivalentní způsob chování pravděpodobně odráží tvé skutečné vnímání situace: na jedné straně mezi vámi existuje rozchod a odstup, na druhé straně stále přetrvává emocionální spojení a určité momenty blízkosti, které vytvářejí zmatek.

Postava "kamarádky", která říká, že má ráda chvíle, kdy se dva lidé sbližují, může představovat určitý vnitřní hlas nebo část tvé psychiky, která stále věří v možnost blízkosti nebo smíření. To, že ti to ve snu připadá zvláštní, ale zároveň tomu úplně neodporuješ, ukazuje vnitřní konflikt mezi rozumovým příjetím rozchodu a emocionální touhou po vztahu. Silný symbol představují také dvě oddělené postele v ložnici. Ložnice je ve snech obvykle místem intimity a vztahu, ale oddělené postele vyjadřují rozdělení a hranici mezi dvěma lidmi. Zároveň se ale ve snu stane, že si Saša lehne k tobě a obejme tě. Tento obraz může odrážet situaci, kdy rozchod existuje na racionální úrovni, ale citová vazba mezi vámi stále není úplně přerušená. Jeho odcházení a opětovné vracení k tobě je velmi typickým snovým obrazem ambivalence - přibližování a vzdalování, které se v realitě může také objevovat.

Závěrečná scéna na nádraží je symbolicky velmi významná. Nádraží ve snech často představuje přechodovou fázi nebo rozhodování o směru další cesty. Jste spolu na místě, odkud lidé odjíždějí jinam, ale není jasné kam. To odpovídá pocitu nejistoty ohledně budoucnosti. Postava starší ženy, která říká, že se k sobě hodíte, může představovat jakousi "autoritu" nebo kolektivní hlas - někdy to může být obraz společenských očekávání, někdy část vlastní psychiky, která stále vidí ve vztahu smysl. To, že ti to ve snu připadá zvláštní a cítíš se zmatená, naznačuje, že ty sama spíše hledáš nový způsob, jak situaci pochopit.

Sen pravděpodobně spustilo to, že jsem přemýšlela nad tím, jak mi Iduška nadávala (nekoupila jsem jí nějakého blbého Labubáka, Lafufáka, nebo co to bylo) a říkala mimo jiné, že jsem na tátu byla pěkně hnusná. Pravděpodobně jí tak Saša vysvětluje náš rozchod. Ano, byla jsem na něj občas hnusná, to si uvědomuji, ale to, jak to Saša reflektuje, reflektuje také to, že nepřemýšlí o pozadí problému, ale jen nad jeho vnějšími projevy. Jinak řečeno neřekne si "Proč je na mě tak hnusná, co to asi spustilo?", ale spíš něco jako "Ta je na mě hnusná, ta mě už nemiluje.". Když jsem mu říkala, že už mě ubíjí mít dvě práce za jeden plat a že už to tak dlouho nevydržím, neřekl "Dobře, tak pojďme vymyslet, jak to uděláme.", nebo aspoň "Chápu, že je to pro tebe těžké a vážím si toho, jak pro nás pracuješ.", ale něco ve stylu "No to je ale tvůj problém, že tak pracuješ, to je tím, že ti jde hodně o peníze.". Nevím, jestli prostě vůbec nepřemýšlel nad tím, za co bychom žili v budoucnu a jestli bychom finančně vyšli, nebo jestli šlo o snahu vyhnout se hlubší komunikaci o daném problému, ale člověka tak nějak hodně naštve, když se o něj partner v podstatě nezajímá, nesnaží se vcítit do jeho situace a ještě to celé bagatelizuje a de facto shazuje na něj. Nechápu, jak mi mohl navrhovat vzdát se placené práce ve prospěch té neplacené - jak čekal, že pak budu platit hypotéku, energie a tak? 

Občas dost pochybuji, že vůbec přemýšlel nad tím, jak to v podnikání chodí, protože představa, že opustím placenou práci, naplno se vrhnu do druhé a do měsíce či dvou to začne vydělávat a já budu opět na svém původním platu, je nerealistická. Navíc ani když antikvariát vydělával opravdu slušně, nedočkala jsem se ani koruny, ale dokonce ani slibu koruny. Tj. představa, že opustím placenou práci a ani nebudu mít jistotu, že vůbec dostanu nějaký plat, přitom ale bude třeba platit několik desítek tisíc výdajů... jak si vlastně myslel, že to bude, že to udělám? Asi nad tím vůbec nepřemýšlel, jen mu v hlavě běželo, že jsem prachůchtivá mrcha, co mu ničí podnikání.

V Budapešti jsem se byla podívat do jednoho místního antikvariátu, který mi hodně připomínal ten náš. Trochu se mi zastesklo, protože ať už Saša říká cokoli, ta práce mě bavila a kdybych za ni byla odměněna i nějakou ekonomickou jistotou, vyměnila bych ji za neustálé otravování klientů s kravinami. Nic člověka na dovolené nepotěší tak, jako když si sedí na obědě, pohodíčka, čileček, a najednou začne klient otravovat, že potřebuje strašně nutně doplnit na titulní stranu wordovského dokumentu dvě slova. Člověk má v takovou chvíli chuť napsat mu: tak si to uprav sám, ty debile! Zaplatil sis třicet stran textu, ani jsi to nechtěl formátovat, abys ušetřil, vydyndal jsi slevu, a teď otravuješ kvůli dvěma slovům, které bys mohl dost dobře doplnit sám? Ale nemůže, a tak musí vytáhnout z kabelky tablet, stáhnout si soubor, doplnit dvě debilní slova a poslat to klientovi, namísto aby se v klidu najedl a zrelaxoval se... Upřímně balit balíčky s knihami je ta lepší varianta, ale moje aktuální situace mi ukazuje, že vzdát se placené práce a prostě doufat, že jednou dostanu zaplaceno za práci, kterou dělám pro někoho jiného, není ta nejlepší jistota do budoucna.

Saša mi vyčítal, že jsem přivedla antikvariát ke krachu, ale přitom se vůbec nezajímal o to, proč nevydělává nebo tak. Čekal, že za sedm hodin denně mu vytvořím statisícový business, ale aby člověk rozjel takový projekt pořádně, prostě se tomu musí věnovat více a intenzivněji. To jsou samozřejmě psychické i finanční náklady, stres, fyzická námaha... nejde to dělat zadarmo (a i když Saša říká, že to zadarmo nebylo, protože za ty peníze platil výdaje za dům, tak to zadarmo bylo, protože to byla jeho polovina výdajů, ne výdaje za oba) a v tlaku, že navíc musím chodit do druhé práce, abych vůbec uplatila účty. Saša si nejspíše představoval, že jsem přišla do antiku, dala nohy hore a věnovala se své práci, ale reálně jsem dělala toto:

• dohledávání knih, balení balíků, řešení problémů s balíky a platbami;
• řešení dotazů zákazníků;
• denně příjem a výdej balíků od Balíkovny a DPD;
• denně přímý prodej a kontakt se zákazníky na prodejně;
• řešení administrativy (výkupy atd.);
• zápis nových produktů do e-shopu (vyfotit, popsat, zařadit do police...);
• řešení problémů, naštvaných zákazníků, nepříjemných zákazníků (to dávám jako samostatnou položku, protože to bylo velmi psychicky náročné);
• nastavení reklamy na internetu.

To nebylo samozřejmě všechno, občas bylo nutné uklidit prodejnu, odházet sníh před ní a tak. Všechno se to zdá jako položky, které člověk vyřeší za pár minut, ale třeba jen dohledávání knih často trvalo hodiny, zápis do e-shopu bylo třeba dělat rychle, ale kvalitně a tak. Také jsem se snažila vyklízet neprodejné knihy, ale Sašu jsem k jejich odvozu přemlouvala vždycky i měsíce, takže to jsem brzy vzdala a vlastně jsem to vzdala i tak nějak obecně. Navíc se stávalo stále obtížnější generovat příjem, což dokládá i to, že v posledním roce řada dlouho fungujících antikvariátů skončila. Aby člověk něco prodal, musí být vidět a nastavit reklamy na internetu tak, aby překonaly giganty na trhu s použitými knihami, to není jednoduché. Vyžaduje to pravidelně sledovat časové řady a přenastavovat je a to není práce na pět minut. Saša mi dával za vinu, že antikvariát skončil, ale vlastně to byla částečně vina tržních mechanismů a částečně vyhoření, za které ale mohl také on tím, že věděl o mé situaci, ale odmítl se jí zabývat a vlastně to házel na mě (to je tvůj problém, že máš dvě práce...). 

Takže pokud Saša vysvětluje náš rozchod tím, že jsem na něj byla hnusná, redukuje všechny tyto důvody na jeden projev, což podle mě není spravedlivé.