Kromě toho řeším gymnastické závody ve Žďáře, kam budu připravovat občerstvení, a pak další závody, kam budu muset řídit a které většinou trvají celý den a je to obecně velmi stresující. Jsem na to zase sama, zatímco ostatním matkám gymnastek pomáhají jejich partneři.
Dává mi to zajímavou reflexi na skončený vztah. Saša byl sice hodně zaměstnaný prací, ale to někteří ostatní tatínci také a stejně si to zařídí tak, aby svým ženám pomohli a šli tam s nimi. Když jsem nad tím přemýšlela, vzpomněla jsem si, jak jsem ležela s Idou v porodnici a jeden den tam za mnou nikdo nepřišel. Laktační poradkyně, která se mě tam snažila marně rozkojit, s hrůzou v očích zjišťovala, kde mám manžela a proč tam není. Tenkrát jsem si říkala, že zbytečně dramatizuje, ale možná ne. Když jsem tam tak brečela, protože Ida taky brečela a mně kojení nešlo, ocenila bych nějakou přímou podporu a pomoc. Namísto toho jsem se dočkala jen výčitek, že nekojím. O pár dní později jsem byla doma a Saša byl na nějaké demonstraci v Praze. Byla jsem po CS, což je velká břišní operace a nesměla jsem nic zvedat. Jenže jsem musela jet s mimi-Idou na první prohlídku u doktorky. Nakonec mě tam vezl tehdejší přítel od sestry. I doktorka se divila, kde mám manžela.
Kovář je sice idiot, ale v jednom měl pravdu. Neměla bych se trápit pro někoho, kdo mě nemiluje a kdo při první příležitosti utekl za nějakou blbou pindou. Kdo myslel jen na sebe, chtěl podporu pro sebe, ale když jsem potřebovala podporu já, tak radši zdrhl. Tohle není žádná láska, jen závislost na něčí podpoře. Nabízí se otázka, proč jsem na své dávce podpory netrvala intenzivněji. Asi proto, že taková podpora by měla být samozřejmá. Stejně jako jsem já chodila zadarmo do antiku, aby on mohl rozjet keramiku, měl on samozřejmě nabídnout pomoc, když jsem se ocitla v časovém presu. Žena by neměla muže přesvědčovat, aby občas vysál nebo utřel prach, měl by to udělat sám od sebe.
Popravdě se těším na to, až mě to přestane bolet a budu šťastná.
Žádné komentáře:
Okomentovat