Dala jsem si pro tento týden za cíl stranit se Saši a moc s ním nekomunikovat, což se mi daří tak napůl. Sice se mi vyhýbá fyzicky (když přijel pro vozík, tak mě ani nepřišel pozdravit, což tedy beru jako vyhýbání se), ale pak mi psal na Messenger ohledně "neorganizační" věci - ve výsledku nevím, jak si to přebrat. Chybím mu? Chce si jen s někým povídat? Přikládám tomu větší význam, než bych měla? Prohodil něco ve smyslu, že je smutný z konce antikvariátu, tak chce možná jen sdílet komunikaci s někým, kdo je z toho také smutný. Nevím. Ale musí mu být jasné, že ve mně takové neurčité náznaky vyvolávají falešnou naději.
Včera mi psal zase kovář. Prakticky denně mi píše, jestli už se cítím lépe, což vlastně není starost o mě, ale snaha dostat mě do postele. Akorát to už nezkouší přes nabídku sexu, protože to už asi pochopil, že mě vidina sexu s ním láká asi tak jako trhání nehtů rozžhavenými kleštěmi, ale prohazuje formulace ve stylu "Chci nejprve sex a pak vztah.", což nutně ztroskotává už na tom, že já nechci ani ten sex, natož vztah s někým, kdo není ochoten respektovat ani to, že se prostě za tři měsíce nevzpamatuji z konce vztahu s někým, koho jsem milovala deset let a ke komu to ještě pořád cítím. Nehledě na to, že je strašně egocentrický a toxický a vůbec poměrně lituji jeho bývalku, která pravděpodobně jen neunesla to, že po ní nějakej magor vyžaduje každodenní plnění manželských povinností v situaci, kdy se musela starat o malé dítě a nikdo jí s tím nepomohl (to je tedy to, co jsem vyčetla z jeho stížností na ni).
Včera jsem koukala na Bridgetonovi. Člověk by řekl, že koukání na romantické slátaniny bude v mém stavu destruktivní, ale vlastně je to poměrně terapeutické...
Dneska mi je smutno tak obyčejně,
že se to ani nedá hezky říct.
Prostě chybíš.
A někdy mám pocit,
že se ještě vrátíš —
jen tak…
jako když si člověk dojde pro něco, co zapomněl.
Zůstalo mi v hlavě pár tvých vět
a jedna volná židle u nového stolu.
Kdybys chtěl,
pojďme na večeři.
Nic si neslibujme.
Jen přijď.
Žádné komentáře:
Okomentovat