Vánoce a tak

Vánoce jsou za námi. Jak jsem již předeslala, trávila jsem je s dětmi v Bystřici, což bylo oproti mému očekávání o něco veselejší, než kdybych je trávila doma. Jelikož příbuzenstvo z manželovy strany je místy poněkud zvláštní (to je eufemismus vztahující se k nápadu jet olizovat žáby kamsi do Peru), poskytlo mi to dostatek materiálu k přemýšlení, což mi odvedlo pozornost od negativních záležitostí. K mé pozitivní náladě nepochybně přispělo i to, že se mi poměrně dařilo se Sašovi vyhýbat, takže jsem se nemusela účastnit žádných nepříjemných rozhovorů. Saša mi daroval k Vánocům rádio do zapalovače v autě - asi by bylo lepší, kdybych měla v autě funkční zapalovač, ale stejně si plánuji časem pořídit nové auto, takže to můžu brát jako dárek "do foroty" pro brzké využití. Původně jsem čekala, že mi nedá nic, tak jsem mu koupila jen dárkové balení salámů - zpětně mi to přišlo trochu trapné, ale můžu si říkat, že je to kompenzace za minulé Vánoce, kdy by mi koupil na benzince kapalinu do odstřikovačů, nebo něco takového, kdybych nezasáhla.

Dnes jsme byli s dětmi na návštěvě u mé mámy. Iduška nakreslila mé sestře, která má už čtyři děti, obrázek, kde je moje ségra v obklopení čtyř miminek, přičemž na jednom rameni jí sedí čert, který jí našeptává, aby měla další dvě děti, a na druhém rameni anděl, který lobbuje "jen" pro jedno dítě. Nijak jsem jí s tím nepomáhala, neradila jí, ani nic takového, nutno dodat. Ségra moc nadšeně nevypadala, ale její přítel vypadal pobaveně. Dárek dostala i naše kočka - takové ty tekuté "minikapsičky". Zkoušela jsem jí dnes jednu dát, ale bohužel je to trochu idiotka, takže se po tom sápala tak moc, že to bylo všude od kočky přes mě až po podlahu. 

Již před nějakou dobou jsem dostala od švagrové koberec s vysokým vlasem, který jsem složitě vyprala a dala si ho do ložnice. Dneska jsem tam uklízela a seznala, že bude třeba ho ještě trochu vyčistit, ačkoli už dost prokoukl. Už se těším, až si na něj lehnu a budu relaxovat (třeba si pustím na LP soundtrack k Pánu prstenů). Tyto maličkosti, které mění prostředí kolem mě, mi pomáhají posunout se dál od rozchodu. Je to jako bych se posouvala dále ve "fyzickém" světě, což pomáhá i mé psychice, která potřebuje takové drobné změny a stimuly, aby plně pochopila realitu. Snažím se proto drobnými kroky měnit prostředí kolem sebe (nový stůl, nová postel, nový koberec), ale i sebe (dokopat se k pečení cukroví, chodit ven se psem, plánovat si lépe práci, připravit výlet pro sebe i děti). Není to nic světoborného, ale je to pohyb vpřed (ostatně i pád na držku je pohyb vpřed). 

Další podivné interakce, tentokráte v antikvariátu

Moje angažmá v antikvariátu končí podivnými interakcemi. Ne že bych na to nebyla zvyklá. Chodí tam pan Sýkora a mluví o tom, jak se dinosaurům zjevovala Panna Marie. Ale tohle jsou podivné interakce s normálními lidmi, respektive s nepsychiatrickými pacienty (a to se nemusí vždy vzájemně podporovat). Dneska mi tam například přinesl nějaký pán elektrické topení. Jakože vážně... prý si všiml, že tam mám zimu a on už ho nepotřebuje. Vypadá dosti nově, asi ho dám nahoru do podkroví - Lexa si tam chce dělat pokoj. Pak si ještě koupil knížku a dal mi skoro stovku dýško. Pak přišla paní a přinesla mi svíčku se Santou. Idušce se velmi líbí a chtěla by si ji zapálit, ale zároveň nechce, aby se rozpustil.

Ještě mě pár směn čeká, třeba ještě někdo něco zajímavého přinese.

Měla jsem ve čtvrtek a v pátek hektický den, protože si Iduška vzpomněla, že by chtěla podarovat své kamarády dárky. A jelikož v pátek měli poslední den školy, musely jsme den předtím večer nasednout do auta a dojet do nákupního parku něco nakoupit. Pak jsem to až do jedné do rána balila a chystala jí nějaké další věci na besídku plus na představení, které měli na gymnastice. Byla to taková prezentace nových sestav pro jarní sezónu pro rodiče a příbuzné - Iduška má skladbu Pretty Woman a musím říct, že jí to šlo moc pěkně. Nevím po kom to má, ale má přirozené nadání pro ladný pohyb. Možná to je nějaký gen, který ve mně generace čekal, aby se mohl projevit, protože si vážně nevzpomínám, že by z mé rodiny někdy někdo sportoval (kromě mámy, která cvičila na Spartakiádě). 

Nakonec budeme trávit Vánoce v Bystřici. Nevím proč, ale nemám z toho moc dobrý pocit. Asi proto, že je to naposledy a bude to celé takové divné, protože tam bude samozřejmě i Saša. Nevěděla jsem, jestli mu mám koupit dárek, nebo ne - nakonec jsem tedy koupila takovou neutrální maličkost, abych nevypadala jako úplný de..l, že jsem mu nic nekoupila, ale zároveň aby to nevyznívalo zoufale a přehnaně emocionálně. Také jsem si to musela celé racionalizovat, abych si nedělala plané naděje, protože to by mi zvládnout celou situaci vůbec nepomohlo. Saša mi v tom nevědomky dost pomáhá, jelikož na mě dosti kašle, neozývá se a ani nic jiného. V takové atmosféře se mi to racionalizuje poměrně snadno.

Tento rok pro mě tedy bude končit jinak, než jsem původně zamýšlela. Doufala jsem, že po konci antikvariátu budu mít víc času, vlastně že všichni budeme mít na sebe víc času, že si třeba i uděláme nějakou dovolenou a tak... no nakonec je všechno úplně jinak.

Co vy a váš závěr roku? (Mimochodem tuhle anketu jsem pracně vytvořila v HTML a přes Apps Script.)

Jak končí váš rok 2025?

a) je to pěkně na exkrement
b) tak nějak normálně
c) hustodémonsky krutopřísně

Nespecifický strach

Mám dneska divný pocit, takový nespecifický strach, neblahou předtuchu, nebo něco takového. Přepadlo mě to, když jsem se vzbudila a asi mi ještě v hlavě dojížděl sen, protože mi hlavou rychle běžely nestrukturované myšlenky. Týkalo se to obav ze Sašovy situace, takže i ten divný pocit se asi týká toho. Nejsem zrovna ten typ člověka, který by věřil v intuici, takže nemyslím (spíš doufám), že to není "znamení" či předzvěst něčeho špatného, spíš mě jen ten sen, který si už ani nepamatuji, rozhodil. Možná - nebo spíš určitě - v tom hraje roli podvědomí, které už asi nemohlo snést podvědomé obavy a začalo mi je posílat na povrch.

Jsem aktuálně multifaktoriálně vystresovaná. Stresuje mě Saša (je nepříjemné, že mě jeho situace stresuje ještě víc, než když jsme byli spolu), stresují mě Vánoce (resp. nutnost rozhodnout se o způsobu jejich trávení, nějak to celé připravit a tak), stresuje mě antikvariát (resp. jeho blížící se konec) a stresuje mě i moje práce (někteří klienti jsou "tataři" a teď se to v peaku zakázek projevuje více než kdy jindy).

V antiku jsem poslední dobou zkušebně nahrávala vybrané zboží na jednu bazarovou platformu - škoda, že jsem na to nepřišla dřív, ideálně již před lety, protože toto řešení by bylo pro antikvariát naší velikosti ideální. Platba se řeší přes platformu, žádná dobírka (nevyzvedávači dobírek mě vždy velmi rozčilovali), slevy se dají personalizovat (konkrétní uživatelé si dávají zboží do oblíbených a dá se jim pak nabídnout sleva, která často vede k nákupu) a podařilo se mi tam za relativně krátkou dobu prodat i zboží, které u nás na prodejně leželo roky (a to jsem tam toho nenahrála moc). Je to celkem k prdu, že na takové dobré řešení přicházím až teď.

Taková ambivalentní výhoda teď je, že Saša je pryč a ještě nějakou dobu pryč bude, takže mě nebudou rozhazovat jeho návštěvy, které ve mně vždy spouští relapsoidní depkoidní stavy. Je to trochu jako z ledového království - co nevidím, to mě nebolí...

Introspektivní naštvání

Včera byly děti pryč se Sašou na rukodělném jarmarku, tak jsem jela do města nakoupit nějaké dárky pro příbuzenstvo a také jsem odvezla mámě nějaké oblečení po dětech a staré hračky, aby to dala sestře. Funguje mezi námi docela čilá výměna zdrojů. Pak jsem jela domů, vyprala koberec, udělala další perníčky (tchyně má evidentně představu, že mám kupu času a málo práce, tak mi poslala těsto, ať udělám perníčky), něco poklidila a pak jsem se dala do práce, protože jsem potřebovala odevzdat dvě zakázky. Jednu jsem odevzdala, u druhé jsem usnula a probudila jsem se asi v pět ráno, načež jsem chvíli přemýšlela a zase šla spát. Není to úplně zdravý spánkový rytmus.

Dnes přijel Lexa a hned mi hlásil, že se Saša s tchyní bavili o tom, že by se mohly Vánoce vyřešit tak, že by děti byly na Štědrý den chvíli u mě a pak by jely do Bystřice. Jinými slovy - u mě by si odbyly rozbalování mých dárků a na štědrovečerní večeři by jely do Bystřice, zatímco já bych byla doma. Tohle mě velmi naštvalo, protože (a) takové věci by měli rozebírat hlavně se mnou a ne beze mě s dětmi, které se na to upnou, (b) už jsem jasně řekla, jak si to přeji já a takové domlouvání za mými zády chápu jako zradu. Popravdě mám velkou chuť vzít děti, odjet někam daleko (respektive odletět, protože tak by byla vzdálenost přibližně ideální) a být tam až do ledna. Protože proč bych měla brát ohledy na pocity jiných, když oni jiní evidentně vůbec neberou ohledy na moje pocity.

A vlastně tohle je něco, co mi dlouhodobě chybí. Aby někdo bral ohledy na moje pocity. Aby se někdo zamyslel, jak se vlastně cítím, když neustále podporuji druhé a nikdo se nepřetrhne, aby podpořil mě. Zamyslel se Saša vůbec někdy nad tím, jaké dopady na mě má, když jsem mu rok pomáhala v trafice (vstávání ve tři ráno s malým dítětem na krku, do toho nutnost mít druhou práci, ze které jsem platila náklady na domácnost) a deset let v antikvariátu, aniž bych z toho měla vlastní peníze nebo aspoň uznání? Napadlo ho, jak jsem se cítila, když mi po tom všem nebyl ani schopný koupit dárek k narozeninám (za dvě blbé stovky) a k Vánocům? Pravděpodobně ne, pravděpodobně řešil jen to, že se nějak necítí šťastný a jaká jsem hamižná mrcha, když jsem po něm chtěla příspěvek na rodinnou dovolenou. Fuj, hanba mi. 

Povídala jsem si o tom včera s kamarádkou a dospěly jsme k závěru, že problém nebyl v tom, že bych mu nechtěla zaplatit dovolenou (ostatě jsem tak několikrát udělala), že bych mu nechtěla pomáhat ve firmě (a tím nemyslím pomáhat sedm hodin denně zadarmo, ale nějaké rozumné nastavení - třeba půlka ze zisku po odečtení nákladů) nebo tak něco - problém byl v tom, že při tom nebral ohledy na mě. Nedával najevo, že by si mé pomoci vážil, bral to jako samozřejmost. Když se taková frustrace objeví, tak se pak střádá a jednoho dne vyleze ven v podobě permanentního podprahového naštvání a nezájmu a třeba i té neochoty zaplatit dovolenou. Tak jednoduché to je - stačilo občas projevit uznání a koupit včas dárek k Vánocům a narozeninám.

O antiku a stesku

Dnes jsem dokončila dvě velké zakázky a tři menší. Cítím se poněkud produktivně (pro změnu). Taky jsem v antiku dostala stovku dýško. Těšilo by mě to víc, kdybych si zároveň neuvědomovala, že vlastně za 2-3 týdny končím. Je to zvláštní opouštět něco po vlastně 11 letech. Nejraději jsem tam pracovala někdy kolem roku 2015, kdy jsme měli malý obchůdek na nádraží a sklad, kde jsem zapisovala knížky. To bylo moc fajn. Pustila jsem si k tomu vždycky nějaký film a občas šla dolů za Sašou pomoci mu s objednávkami. Když jsme spolu pracovali intenzivně, bavilo mě to víc. Byl to takový projekt, který jsme budovali. Škoda, že nikdy nepřipustil nějaké rozumné rozdělení výdělku mezi nás dva. Ne že bychom se na tom už několikrát nedohodli, ale vždycky se od toho upustilo a já prostě už takto dál nemohla. Práce s lidmi přináší stres a když k tomu navíc člověk není ohodnocen ani finančně, ani pozitivní zpětnou vazbou, vyhoří. K řízení firmy je potřeba čas a motivace - k obojímu je potřeba mít nějaký stimul, ať už finanční nebo nefinanční. 

Každopádně to byla - až na poslední cca rok - pěkná kapitola mého života, která mi dala hodně zkušeností. V jistém smyslu mi to bude chybět.

Je to vlastně příznačné, že koncem firmy skončil i náš vztah. Nevím, jestli to spolu nesouvisí. Když už jsem u Saši, ten mi dělá poslední dobou starosti. Tedy ty mi dělá už přes dva měsíce, ale aktuálně mi přijde, že se až moc přepíná. Tedy usuzuji tak z toho, co mi řekne - nevím, jestli ve skutečnosti někde vesele nerandí, nebo tak něco. Každopádně z toho, co vím, je teď pořád někde v práci - buď v zimě na trzích, nebo ve špinavé kovárně. Ani jedno z toho není úplně optimální. Děti ho nevidí, pro zdraví to asi taky nebude ideální... nemám z toho dobrý pocit, ale kdo já jsem, abych mu do toho kecala... 

Už mi zase psal K. Je to řádné hovado. Včera jsem myslela, že potřebuje v souvislosti s úmrtím v rodině povzbudit, tak jsem mu výjimečně odepsala, načež mi zase začal vypisovat obscénosti, a to ještě horší než předtím. Evidentně ho ani netrápí, že končím konverzaci, vypisuje si vesele dál. Včera skončil s tím, že si to mám jít... to... a myslet u toho na něj. Bych blila. (Pardon.) Kdyby mi umřela matka, tak tohle je to poslední, na co myslím. Určitě bych nevypisovala náhodným týpkům svoje masturbační představy. 🤮 

Datovka a nálada na exkrement

Přišel mi dneska do datovky dopis. Nejprve jsem se lekla, že jsem někde spáchala přestupek, ale nakonec to bylo ještě horší, jelikož to bylo oznámení o zvýšení záloh pro OSVČ. Začínám si říkat, že ségra na to nejde úplně hloupě, když si dělá jedno dítě za druhým v podezřelém čtyřletém intervalu. Rodičák sice není nic moc, ale když si vezmu, kolik ušetří na odvodech, daních... pokud navíc potomstvo bude co k čemu, třeba se jí v budoucnu složí na dovolenou a nestrčí ji do domova důchodců. Má v tomto ohledu už hodně příslovečných želízek v ohni. Do teď jsem si myslela, že je prostě nedostatečně poučená o antikoncepci, ale možná je to spíš promyšlená ekonomická strategie.

Po dlouhé době se mi ozval K. Má teď tragédii v rodině, tak se asi potřeboval vykecat. Tragédie v rodině mu ovšem evidentně nijak nebrání v tom, aby se ze mě nepokusil vydyndat nějaké setkání. 🤦‍♀️ Já těm mužům nerozumím. 

Když jsme u mužů, Saša evidentně naopak vůbec nejeví zájem se se mnou nějak setkávat. Ještě před pár dny mi přišlo, že dveře nejsou v tomto smyslu zcela uzavřeny (no nebo spíš působil utrápeně a já to interpretovala jako snadnou kořist), ale teď nevím... přijde mi, že na mě docela dlabe. Na druhou stranu dokud mi nepíše, nechodí sem a nevidím ho, jsem celkem v pohodě, naopak kontakt a zejména setkání ve mně spouští plané naděje, nebo naopak pocit beznaděje. A to není dobré. Jsem pak smutná a nemůžu spát a musím o tom hodně přemýšlet. 

Once Upon a December

Když vozím Idu na gymnastiku, obvykle si pouštím písničky z YT (moje rádio totiž nefunguje). Dnes mi tam z mého playlistu skočila písnička z mé oblíbené dětské pohádky - Once Upon a December. Je taková silně melancholická, což jsou přesně pocity, kterými bych se teď zabývat neměla. I přesto mě jedna konkrétní pasáž rozesmutnila. "Someone holds me safe and warm...". To je přesně pocit, který mi konstantně chybí ve chvílích, kdy mi připadá, že nic nestíhám a zároveň nemám oporu. 

Prý když nám po konci vztahu dotyčný chybí, chybí nám jeho ideální verze, obvykle ta ze začátku vztahu. Je pravda, že mi chybí to, co jsem už dlouho nezažila. Obejmutí motivované láskou a ne jen chtíčem. Potřeba trávit se mnou čas a vyslechnout mě. Společné projekty. Podpora v obtížných situacích. Uznání. Pozornost. Obavy.

Říkám si, jestli tohle ještě někdy budu mít. Chtěla bych. Vlastně ani nejsem moc náročná. Nepotřebuji diamanty (i když nějaký šperk by občas být mohl) a vilu s bazénem. Potřebuji, aby mě někdo měl skutečně rád, nezklamal mě a ctil mě jako partnerku, ne jako levnou pracovní sílu, co vše zařídí. No... možná to jsou vysoké nároky. 😅 

Další příspěvek z vany

Příspěvky z vany asi budou mým novým zvykem, protože se mi tu příjemně schovává před povinnostmi. A že jsem jich dnes měla hodně od domácích prací až po editaci metodického fotbalového videa (zvláštní zakázka, ale zajímavá zkušenost). Také jsem musela hodně řvát po Lexovi, protože dostal dvě čtyřky v řadě. Aspoň že Iduška prozatím projevuje velké akademické nadšení.

Včera jsem byla vzhůru do čtyř do rána (resp. dnes). Můj spánkový režim teď obecně dostává dost zabrat. Divím se, že to vůbec vydržím, ale asi jedu většinu dne na autopilota. Zkoušela jsem i nějakou "uspávací" hudbu z YT, ale nějak to na mě nefunguje. Můj mozek moc přemýšlí. Měla bych se zbavit tendence dělat si starosti za druhé, toho úzkostného attachmentu, a raději bych měla nechat starosti lidem, kterým reálně patří. Ostatně mám své vlastní.

Aspoň jsem konečně nakoupila drtivou většinu dárků. Letos s velkým předstihem. Ještě si musím objednat nějaký dárek od tchyně. Moc tenhle koncept dárků "nakup si sám" nemusím, ale když se to týká širší rodiny, tak alespoň člověk dostane něco, co reálně využije.

Teď ještě poskládám prádlo a snad i půjdu dpát.

Estonský kringel a otázka Vánoc

Dnes se legálně zbavím dětí (odjedou k babičce), tedy se dám do další fáze přípravy cukroví (upeču perníčky z nachystaného těsta, aby je Iduška mohla následně umělecky zprznit polevou). Také udělám další těsto, tentokrát na linecké, a připravím estonský kringel - ne že bych se najednou vzhlédla v pečení, ale můj nákup másla na cukroví byl poněkud naddimenzovaný, tedy jej potřebuji nějak spotřebovat, abych jej nemusela vyhodit, což by mi jakožto držgrešli dlouho leželo v žaludku.

Když jsem naposledy viděla Sašu, vypadal chudák nějak přepadle. Z toho, jak verbalizoval svoje obavy, bych řekla, že to na něj začíná nějak doléhat, což dává smysl - já být v jeho situaci, tak vyšiluji jak blázen. Musím si vždycky připomenout, že to on mě opustil, abych jej nezačala utěšovat. No nicméně na to, jak moc se mnou byl údajně nešťastný, teď vlastně vypadá ještě hůř.

S tím souvisí i stále otevřená otázka, kde vlastně budeme trávit Vánoce. Děti by chtěly trávit Vánoce u babičky, babička by taky chtěla, aby děti trávily Vánoce u ní, a vlastně by to ani sám o sobě nebyl problém, ale poněkud se mi příčí trávit Vánoce s někým, kdo mě takovým způsobem opustil a hodil mi všechno na hlavu. Nevím, přijde mi to takové... divné a asi bych se necítila dobře. Takže jsem teď postavena do situace, kdy všichni (asi kromě mě a Saši) chtějí, abych trávila s dětmi Vánoce u jeho mámy, tedy se obávám, aby z toho nevznikla logika ve stylu "Co má vlastně za problém, když by to všem vyhovovalo."...