O Bouřlivých výšinách

Pustila jsem si dnes k práci Bouřlivé výšiny, tedy tu adaptaci ("adaptaci") románu Na Větrné hůrce. Když odhlédnu od toho, že by to měla být tedy nějaká adaptace, tak z toho vychází Padesát odstínů šedi v mnohém hezčích kostýmech a s o něco logičtějším a propracovanějším příběhem. Jako adaptace toho slavného románu to podle mě moc nefunguje. Když odhlédnu od toho, že Heathcliff ve filmu vůbec neměl cikánské rysy, což byl vlastně dost důležitý aspekt v příběhu (determinovalo to jeho sociální vyloučení), tak ten vztah mezi hlavními hrdiny úplně minul to, co je v knize. V knize je to vlastně velmi toxický vztah, ale tak nějak jinak, než je prezentováno ve filmu. Ve filmu jde hlavně o chtíč. Tam se hlavně souloží. V knize je to vztah vzájemné psychické závislosti. Několikrát je to i explicitně řečeno, že jeden je druhým více než on sám sebou.

Je zajímavé, že takovéhle vztahy evidentně ženy přitahují již po staletí. Logicky víme, že jsou to destruktivní a toxické vztahy, které nám nedělají dobře a bylo by lepší se jim vyhnout, ale zároveň je v tom něco přitažlivého. Mít muže, který je stabilní a tak trochu nudný, je pro život rozhodně lepší, ale zoufale a vlastně tak nějak nemocně zamilovaný muž, který kvůli nám dělá (sebe)destruktivní věci, to je v jistém ohledu vášeň a dobrodružství. Ne že by stabilní a kvalitní vztah nemohl obsahovat vášeň a dobrodružství, ale tohle je něco jiného, živočišného, dynamického. 

No a přesně tohle v té nové adaptaci úplně chybí. Tam jsou krásní herci, krásné kostýmy, blbé dialogy, sex, drama, ale tyhle emoce a psychologie, to autorům jaksi uniklo.

A taky je trochu zajímavé, že všichni řeší černého Snapea, ale že tady hlavní postava, o které bylo v knize jasně řečeno, že má tmavou pleť a je to cikán, najednou úplně zbledla, to evidentně nikoho netankuje.

To je jen taková kulturní vsuvka do mých obvyklých deníkových zápisků.