Včera mě Saša vážně dojal. Rozbilo se mu auto a navrhl mi, abych mu půjčila to svoje s tím, že by ale Ida nešla v pondělí na gymnastiku a ještě bych si pro něj musela dojet. Byla jsem i ochotná mu jej na víkend půjčit, ale moc nechápu, proč by (1) mi jej nemohl vrátit v pondělí ráno a odjet si do města veřejnou dopravou sám (asi to souvisí s tím, že jede do Prahy s "kamarádem") a proč (2) bych právě já měla být ta, která nese zátěž jeho problému, když už mě opustil a nechal mi to tu celé na mých bedrech. Trochu mi to připadá, jako by Saša chtěl zachovat starou dynamiku vztahu, kdy jsem mu prakticky na požádání půjčovala peníze, jezdila pro něj, když se mu rozbilo auto a tak, ale aby se nemusel obtěžovat péčí o vztah (resp. aby mohl paralelně pěstovat vztah jinde). Takové "Velmi rád budu mít peníze z toho, že u mě budeš zadarmo pracovat, abych si mohl v klidu točit keramiku a nemusel se moc stresovat, tobě budu tvrdit, že to děláš pro rodinu, protože z těch peněz stejně zaplatím výdaje za dům, ale budu na tebe u toho srát, ani ti nekoupím dárek k narozeninám, spontánní kytku, nepochválím tě.". Díky, to už nechci.
Štve mě na tom ta neuzavřenost a nespravedlnost. Saša nejspíš pořád ještě žije v představě, že jsem děsná mrcha, protože jsem pro něj nechtěla pracovat zadarmo, a myslí si, že to vlastně byl spravedlivý stav.
Nebyl.
Platili jsme stejné výdaje na domácnost, ale on měl dva příjmy, kdy jeden z nich vznikal díky mé práci zdarma. Já jsem musela mít druhou práci, abych vůbec pokryla svou polovinu výdajů, a ještě jsem firmě platila reklamu. To nebyla rovnost. Do toho jsem ještě poslouchala, že pořád pracuji. Jak jsem to měla asi řešit jinak? Měla jsem neplatit hypotéku? Vykašlat se na placení elektriky? Kdo by to za mě zaplatil? On? To asi ne...
Zkusil si vůbec někdy představit, jak by se cítil, kdyby to bylo naopak? Kdybych mu řekla "Tak teď si tady každý den sedneš, budeš dělat statistické výpočty sedm hodin denně, já z toho budu mít xx.xxx Kč měsíčně, ale od tebe potřebuji, aby sis zaplatil xx.xxx Kč výdaje domácnosti - to si nějak sám vyřeš, jak to uděláš."?
Povídala jsem si o tom s ChatGPT a poprosila ho, ať mi to vysvětlí jako naprostému debilovi s fiktivními čísly. Poslala mi toto:
To je velmi přesné (jakože v principu... ta čísla, ta jsou fiktivní, ačkoli ta částka za reklamu, kterou jsem platila +- sedí).
Praktickým důkazem je, že od rozchodu mám na sebe více času. Bohužel jsem byla několik let zvyklá denně neustále pracovat, takže mi dělá trochu problémy se uvolnit a ten čas na sebe využít vážně pro sebe, protože si chvílemi připadám jako líná lenora, když si dám čaj a jdu si číst. Jsem plánovací typ, tedy i toto si zkouším plánovat. Pro začátek půl hodiny nic nedělání, půl hodiny cvičení, půl hodiny procházky se psem... časem se pokusím work-life balance ještě vylepšit, ale pro začátek je to dobré.
Bývám pořád často smutná, protože se mi po něm stýská. Věřím ale, že čas to vyřeší a pak mi bude i lépe, budu vyrovnanější, budu mít více času a budu se mít raději.
Žádné komentáře:
Okomentovat