Jak jsem měla blbé ráno

Start dnešního dne byl obzvláště blbý. Nejdříve jsem nemohla nastartovat auto, takže jsem si musela půjčit manželovo. Při vyjetí od domu jsem zjistila, že bude rozhodně třeba natankovat - ve výsledku jsem přijela do práce pozdě. Obvykle se u nás v antikvariátu do desíti nikdo neukáže, ale tradičně pokaždé, když jedu do práce z nějakého důvodu pozdě, stepuje před dveřmi zákazník. Dnes byl ten chudák, co to od osudu takto schytal, naštěstí pozitivně naladěný. Alespoň to. 

Přimělo mě to vzpomenout si na dobu, kdy manžela napadlo stát se provozovatelem pobočky Relay. Byl to hodně blbý nápad, o to více, že manžel není na papírování, takže jsem drtivou většinu administrativy vyřizovala já (a že toho bylo). Více než administrativa mi však vadili zákazníci (takové to: otevřel si hospodu, ale chodili mu tam lidi). Zpozorovala jsem, že pokud stojíte za kasou, je jedno, že máte přesně tolik odstudovaných let, kolik má váš protějšek před kasou bodů IQ, za debila jste vždycky vy. Obzvláště v začátku koronavirové krize, kdy jsme podali výpověď, protože poměr mezi odpracovanými hodinami a měsíční odměnou se nám přestal zdát výhodný, byli někteří zákazníci na odstřel. 

Například: přišla za mnou paní, že jde podat balík do Zásilkovny. Oznámila jsem jí, že jsme pouze výdejní místo, a tedy že zásilky nepřijímáme, ale pouze vydáváme. Na to mi odpověděla, že na internetu jí to našlo, že jsme i výdejní místo, a že jsem tedy asi špatně informovaná. Po empirickém vyvrácení této skutečnosti (jednodušeji - na netu nic takového nebylo) jsem jí oznámila, že se asi špatně informovala ona. Jako by mne neslyšela, začala do mne hustit, že bych měla zavolat manažerovi, že to máme na internetu špatně uvedeno, že to plete lidi a podobně. Co máte takovým lidem říct? Že pokud odmítají přijmout evidentní fakt, protože nechtějí uznat svou chybu, asi by měli navštívit odborníka a neotravovat s tím mě? Bohužel ne - jako provozovateli mi šlo o odměnu od majitele podniku a jako podnikateli mi teď jde o pověst firmy. Takže pouze: "Lituji, opravdu to nejde, musíte jít jinam.".

S jinými zákazníky to bylo jednodušší. Když mi přišel do obchodu na mol ožralý zákazník, začal si rvát bagety z lednice za bundu a navíc se projevoval dost agresivně, tak jsem ho prostě (samozřejmě po důrazném varování) šlehla elektrickým obuškem. Jeden z přihlížejících zákazníků mi pak za odměnu přinesl kafe. Jo, to byly časy...