Když introvert pocítí nedostatek sociální interakce

Poslední dobou jsem na blogování, které u mě mělo vždy takovou autopsychoterapeutickou funkci, poněkud zapomínala. Důvodem je zejména nedostatek času. Obvykle vypadá můj všední den tak, že ráno vstanu a jedu do práce. Během jízdy autem se tak nějak vzpamatuji. Dojedu do antikvariátu, kde občas okouní některý z našich brigádníků (buď pracují, nebo práci efektně předstírají). Nastává osm hodin trapného ticha, protože jsem tak nesocializovaná, že než se odvážím někoho na něco zeptat, uběhnou dvě směny. Následně odpovídám na e-maily zákazníků, chystám brigádníkům knihy na zápis a obecně se snažím o zázrak, aby naše prodejna vypadala jako prodejna a ne jako sklad. V pět jedu domů, kde na mě skočí děti, manžel oznámí, že jde do dílny, a tak řeším pro změnu problémy typu "Omylem jsem si rozstříhal penál" (jasně...) v případě většího dítěte, nebo "Já ci baba pipi!" v případě menšího dítěte. Pak jdou děti spát a já jdu do práce č. 2, která spočívá v tom, že zpracovávám nějaké odborné podklady, případně dělám korekturu textu někomu, u koho zaboha nemůžu poznat, jestli píše česky nebo slovensky. Ty dvě práce proto, že rekonstruujeme dům. A pak jdu spát. Občas je tato denní rutina proložena rodinným výletem nebo nějakou akcí, na kterou mne Saša vytáhne (a kde moje funkce často spočívá v tom být "genderové závaží").

Dneska jsem náhodou narazila na článek, kde autor (podle počtu pravopisných chyb to asi nebyl žádný ostřílený redaktor) naznačoval, že introverti jsou v podstatě sobci, protože (co jsem pochopila - sloh taky nebyla jeho silná stránka) mu někdo slíbil schůzku a pak se na něj vykašlal. Tak si říkám, jestli nejsem podobný případ. Já jsem tedy ještě horší, já totiž žádnou schůzku ani neslibuji a pak se děsně divím, že nemám žádné kamarády. Ne že by se mi příčilo chodit s lidmi na kafe (hm... není toto něco, co by mělo introvertovi být nepříjemné?), ale prostě mě to nenapadne. Jednoduše chodím z práce domů, o víkendu dávám dům do hygienicky a esteticky uspokojivého stavu, a když uběhne nějaká doba, tak se zastavím, zabilancuji, přijdu na to, že jsem vlastně už dlouho nepraktikovala činnost "jít na kafe" (či nějakou podobnou alternativu) a padne na mne deprese, protože si představuji, jak Saša (který je o patnáct let starší než já) jednoho dne umře a já nebudu mít nikoho, s kým bych měla nějaký normální přátelský vztah. Bohužel tato společnost je nastavená sociálně - jakmile nevykazujete přiměřenou snahu sociálně interagovat s ostatními, bere se to, jako že o ostatní nemáte zájem. 

Moje snaha sociálně interagovat s ostatními je asi částečně porouchaná - interní signál funguje, ale když má dojít na signál externí, nastane zásek. Beztak za to můžou moji rodiče, protože mě nedali do školky. 😶 Jednou za čas získám (často bez jasného kontextu s mým každodenním životem) motivaci žít společenským životem, ale nevím, jak začít. Je mi blbé prostě někomu napsat, jestli by někam nešel, protože si říkám, že mě určitě pošle do 🅏 (lepší emodži pro hajzl nebylo k dispozici) a pak mě to bude dlouho štvát (kromě sociální inteligence mi chybí i přijatelné sebevědomí, takže nad vším zbytečně moc přemýšlím a všechno si moc beru). Takže ve výsledku nedělám nic, což mě štve také, ale na tento pocit naštvání jsem už zvyklá. Zajímavé je, že do syna se to vůbec nepromítlo - ten je schopný najít si kamaráda po třiceti vteřinách v kolektivu. Musím někdy sledovat, jak to dělá. 

V současné době je mým jediným pravidelným sociálním kontaktem (nepočítám-li členy rodiny) pan Sýkora, který je paranoidní schizofrenik s bludy a s kterým si celkem dobře rozumím, i když většinu rozhovoru mluví o tom, jak z něj mimozemšťané udělali svého vesmírného admirála a jak jeho teta Jindra prostřednictvím telepatického signálu zabránila nacistům získat z jeho písemky (Sýkora je inženýr, studoval na VUT) vzorec pro výpočet, vedoucí k sestrojení atomové bomby. (I když zrovna s tímhle sociálním kontaktem jsem se asi chlubit neměla.)

Pokud někdo četl můj blog již před tímto článkem (o čemž vzhledem k prodlevám v mé komunikaci pochybuji), asi se bude divit, kam zmizely všechny staré články. Vrátila jsem je do stavu konceptu, abych se k nim mohla průběžně vracet, ale chtěla jsem ukončit to nepříznivé kontinuum, kdy každý čtvrtrok píšu článek o tom, jak jsem nemohla psát, protože jsem nestíhala, ale teď už vážně budu psát pravidelně (následuje čtvrtletní pauza). Tak možná tentokrát konečně se svou snahou vytvořit si nějaký únik pro své pocity uspěji. Mám teď už delší dobu nějaké depkoidní stavy, tak by mi to třeba prospělo.