Co je nového

Ačkoli nemohu říci, že bych se aktuálně měla nějak extrémně špatně, nemohu konstatovat ani opak. Zejména poslední rok byl extrémní. Z toho mohu vyvodit jeden důležitý postulát:

⮕ Mezi výší příjmů a osobní pohodou není signifikantní souvislost.

Jasně, líp se brečí ve vile a Porsche, ale víte jak...

Nedávno mi umřel táta. Poslední rok s ním byl extrémně psychicky náročný. Byl už delší dobu závislý na alkoholu a měl s tím související zdravotní problémy, ale spadl do závislosti tak hluboko, že už jsme nevěděli, jak mu pomoci. Na jaře minulého roku skončil na ulici. Jeho rodiče se jej snažili ubytovat, ale moc se mu nepozdávalo, že by nemohl pít, tak od nich utekl. Následně dál obýval ulici s tím, že jsme mu kupovali jídlo a občas zavolal, abychom ho odvezli domů ze záchytky. Dvakrát týdně pro něj jezdila sanitka. To jsme se dozvěděli až z dokladů, které jsme našli v jeho pozůstalosti - před námi svůj zdravotní stav tajil. Stále tvrdil, že už se pět let alkoholu ani nedotkl. Tvrdil to i ve chvíli, kdy byl zlitý pod obraz. Jako abstinent a někdo, kdo není závislý, tohle nemám šanci pochopit. Nakonec ho jeho zdravotní stav dohnal - objevili mu rychle se rozšiřující útvar na mandlích, kvůli kterému už nemohl ani jíst (a pít), tedy dostal PEG. Pár dní na to umřel. 

Je k neuvěření, jak závislost na alkoholu lidi změní. Poslední rok vůbec nejevil zájem o rodinu, o bydlení, o jídlo, o nic... jen neustále sháněl peníze na alkohol. Svůj zhoršující zdravotní stav vůbec neřešil, nikomu o něm neříkal. Jedna z posledních věcí, kterou po nás chtěl, bylo, abychom mu dovezli do nemocnice tisícovku "na kafe". V jeho osobních věcech, které jsme dostali po jeho úmrtí, byly dvě flašky od vodky a placatka...

Není to můj jediný aktuální stresor a příčina depresivních stavů.

Lexa chodil minulý rok na kroužek v místním DDM. Po čase se u něj objevila neochota tam chodit - příčinou se ukázalo být to, že tamní vedoucí je proruský dezinformátor, který namísto relevantních informací cpe do dětí moudra typu "Ukrajinci jsou zmr.., doufám, že brzo prohrajou.", "Prezident je čů... a kolaborant." a podobně. Toto zjištění jsme oznámili vedení DDM - nejde o to, jakým tento člověk disponuje přesvědčením, ale o to, že ho (navíc velmi sprostým způsobem) cpe dětem, které se tam nepřišly naučit adorovat Rusko, ale získat novou dovednost. Vedení DDM nám řeklo, že o tomto problému již ví (!!!!) a že s daným člověkem rozváže DPP. Následně to začalo řešit i město coby zřizovatel - někteří rodiče totiž podepsali petici, aby vedoucí kroužku odvolán nebyl. Od té doby se nám město neozvalo a ten člověk tam vyučuje dál (a velmi pravděpodobně dál hlasitě adoruje Putina).

Tím město de facto dalo najevo, že když se skupina lidí shodne na tom, že určité problémové (až trestné) chování je v pohodě, tak je to vlastně v pořádku a nemusí se to řešit. Co na tom, že zařízení funguje z našich daní, co na tom, že na kroužek nemohou nyní docházet děti, které nechtějí poslouchat proruské žvásty - to je jedno, hlavně, že vedení DDM a rada města s tím nemají žádnou práci. Město se tak zachovalo velmi pokrytecky. Vyvěšují ukrajinské vlajky, posílají na Ukrajinu generátory, ale jakmile by měli udělat něco, co vyžaduje skutečnou osobní odvahu a angažovanost, tak couvnou. Zatímco na radnici visí ukrajinská vlajka, v zařízení zřizovaném městem nějaký dezolát huláká o tom, jak by měli všichni Ukrajinci pochcí... Neuvěřitelný... Nechci si představit, co by se stalo, kdyby na kroužek chtělo jít nějaké ukrajinské dítě.

Jak jsem si rozšířila knihovnu

Letošní Vánoce jsem tradičně nestíhala. Uklízet jsem začala den před Štědrým dnem, cukroví jsem pekla těsně před štědrovečerní večeří. Ale stromek, ten jsme letos měli nejhezčí z rodiny - ten mámin připomínal šikmou věž v Pise a kritéria mé tchýně při výběru stromku jsou "vysoký a levný", takže měla asi dvoumetrové koště s deseti větvemi. Naše košatá kavkazská jedlička to vyhrála na plné čáře. Také jsem si na ni konečně pověsila lampičky, které jsme měli, když jsem byla malá - shánět je bylo docela problematické, ale nakonec Saša zjistil, že je na objednávku vyrábí jedna česká firma. Pod stromečkem jsem našla dvě knihy, které jsem si u rodiny „objednala", a sice Bílou horu od Chalineho a Království v pohybu od Žemličky. Sama jsem si pak nadělila knížku Tři kameny jsou zeď, která mi připomíná slavné Bohy, hroby a učence.

To mi připomnělo, že se mi před pár týdny stala zajímavá věc. Když jsem hledala, co by mi tak příbuzenstvo mohlo k Vánocům pořídit za knihy, narazila jsem na Databázi knih v komentářích na uživatelku, která vykazovala dosti náckovské sklony. Když jsem četla dál, zjistila jsem, že jde de facto o popíračku holocaustu, která navíc studuje historii na Karlovce. Tady udělali soudruzi z Karlovy univerzity očividně nějakou chybu. S popírači holocaustu mám mnohaleté zkušenosti, protože jich jakousi zvláštní shodou náhod mám poměrně dost mezi známými. Až na dva kousky nejde o úplné idioty, takže člověk musí chvíli poslouchat, než zjistí, že ta jejich argumentace je nějaká pochybná. Stejné to bylo i s touto uživatelkou, která na první pohled zněla poměrně chytře, dokud člověk neodhalil, že rádoby chytrými komentáři pouze manipuluje s fakty pod záminkou korektní práce s historickými prameny. Vlastně používala úplně stejné argumenty jako můj známý Marsta, jehož debaty o Hitlerovi a holocaustu se točí kolem těchto tvrzení:

• Jsem student historie a tak to vím lépe než ti, kteří jsou laici.
  (Což bohužel například já říct nemohu, protože společně s magisterským diplomem mi zapomněli dát patent na rozum :-( .)
• Morálka je relativní, takže je v pořádku, že holocaust nehodnotím jako něco hrozného.
  (Jenže to není důvod, proč popírat jeho existenci.)
• Na historii nás učili, že máme číst i názorové oponenty a být k literatuře kritičtí.
  (Jo, ale rozhodně neříkali, že máme začít adorovat Hitlera, protože je to názorový oponent.)
• Ti, kteří říkají, že Mein Kampf, Goebbelsovy deníky apod. jsou historický odpad, jsou pseudohistorici.
  (Typický argument kohokoli, kdo s někým nesouhlasí - označit protivníka za nekompetentního je starý způsob, jak jej zkompromitovat v očích ostatních a získat pro sebe zdání odbornosti.)
• Hitler měl rád zvířata a neříkej, že to není pravda.
  (Pravda to možná je, ale když řekneš A, měl by jsi říci i B, zvláště když se snažíš vzbudit dojem seriózního historika - jinak děláš to, co sám kritizuješ, a sice manipuluješ s fakty.)
• Ti, kteří říkají, že Hitler byl magor a holocaust špatný, jsou oběťmi tradičního výkladu dějin.
  (To, že je něco tradiční, ještě neznamená, že je to automaticky špatně - úkolem historického revizionismu má být přehodnocovat to, na co se díváme špatnou optikou, protože jsme něčemu nevěnovali dostatek pozornosti, ne tvrdit, že holocaust nebyl, jen protože tradičně směřující historici říkají opak.)
• David Irving je vědec, který byl zneužit pro potření pokusů o vědecké zkoumání holocaustu.
  (David Irving je především pseudovědec, který se snažil manipulovat s daty pro svůj účel - to, že jeho postup vykazoval rysy vědeckosti, z něj ještě hodnověrného vědce nedělá.)
• Mezi oběti holocaustu byli započítáni i ti, kteří zemřeli na jiné příčiny, takže počet obětí je ve skutečnosti mnohem nižší.
  (Alternativou tohoto tvrzení je konstatování, že ti Židé neumřeli, ale emigrovali. Obojí je blbost. Ohledně počtu obětí holocaustu nepanuje obecná shoda, jestli to však bylo pět milionů místo sedmi milionů, nedělá to problém menším.)

No abych to shrnula - debatovat s odpůrci holocaustu a adoranty Hitlera (kteří vám v některých případech budou tvrdit, že jej neadorují, ale pouze obdivují, což je prý velký rozdíl) nemá smysl - je to jako debatovat s věřícími o tom, že jejich bůh (ať už je to jakýkoli) neexistuje. Můžete tak maximálně doufat, že je to časem přejde, nebo že si přestanou dávat pozor a projeví se natolik, že jejich výroky budou sankcionovatelné. Co mne však děsí je skutečnost, že odpůrci holocaustu a obdivovatelé Hitlerova díla se nenachází pouze mezi nízkopříjmovými nedouky, ale i mezi relativně chytrými lidmi, kteří na své stanovisko umí nabalit rádoby odborný marast, kterému leckdo uvěří. Pravděpodobně tomu věří i oni sami.

Jak jsem měla blbé ráno

Start dnešního dne byl obzvláště blbý. Nejdříve jsem nemohla nastartovat auto, takže jsem si musela půjčit manželovo. Při vyjetí od domu jsem zjistila, že bude rozhodně třeba natankovat - ve výsledku jsem přijela do práce pozdě. Obvykle se u nás v antikvariátu do desíti nikdo neukáže, ale tradičně pokaždé, když jedu do práce z nějakého důvodu pozdě, stepuje před dveřmi zákazník. Dnes byl ten chudák, co to od osudu takto schytal, naštěstí pozitivně naladěný. Alespoň to. 

Přimělo mě to vzpomenout si na dobu, kdy manžela napadlo stát se provozovatelem pobočky Relay. Byl to hodně blbý nápad, o to více, že manžel není na papírování, takže jsem drtivou většinu administrativy vyřizovala já (a že toho bylo). Více než administrativa mi však vadili zákazníci (takové to: otevřel si hospodu, ale chodili mu tam lidi). Zpozorovala jsem, že pokud stojíte za kasou, je jedno, že máte přesně tolik odstudovaných let, kolik má váš protějšek před kasou bodů IQ, za debila jste vždycky vy. Obzvláště v začátku koronavirové krize, kdy jsme podali výpověď, protože poměr mezi odpracovanými hodinami a měsíční odměnou se nám přestal zdát výhodný, byli někteří zákazníci na odstřel. 

Například: přišla za mnou paní, že jde podat balík do Zásilkovny. Oznámila jsem jí, že jsme pouze výdejní místo, a tedy že zásilky nepřijímáme, ale pouze vydáváme. Na to mi odpověděla, že na internetu jí to našlo, že jsme i výdejní místo, a že jsem tedy asi špatně informovaná. Po empirickém vyvrácení této skutečnosti (jednodušeji - na netu nic takového nebylo) jsem jí oznámila, že se asi špatně informovala ona. Jako by mne neslyšela, začala do mne hustit, že bych měla zavolat manažerovi, že to máme na internetu špatně uvedeno, že to plete lidi a podobně. Co máte takovým lidem říct? Že pokud odmítají přijmout evidentní fakt, protože nechtějí uznat svou chybu, asi by měli navštívit odborníka a neotravovat s tím mě? Bohužel ne - jako provozovateli mi šlo o odměnu od majitele podniku a jako podnikateli mi teď jde o pověst firmy. Takže pouze: "Lituji, opravdu to nejde, musíte jít jinam.".

S jinými zákazníky to bylo jednodušší. Když mi přišel do obchodu na mol ožralý zákazník, začal si rvát bagety z lednice za bundu a navíc se projevoval dost agresivně, tak jsem ho prostě (samozřejmě po důrazném varování) šlehla elektrickým obuškem. Jeden z přihlížejících zákazníků mi pak za odměnu přinesl kafe. Jo, to byly časy...