Ačkoli jsem čekala, že mi touto dobou už bude výrazně lépe, je mi spíše hůře. Nevím, přijde mi, že moje emoční reakce nabíhají nějak se zpožděním. Nejprve jsem po rozchodu měla mentalitu "no stejně na mě byl pořád ošklivej a nebudil dojem, že by mě miloval", ale to mě nějak opustilo. Aktuálně vzpomínám na to, co bylo hezké - povídání si, běžný denní fyzický kontakt, zájem. Je zajímavé, že když někoho milujete, jako byste cíleně vynechávali jeho vady. Najednou je pro vás ten člověk nejhezčí a bezchybný a bez vás si určitě najde nějakou hezčí, chytřejší, movitější, budou se spolu mít dobře a vy umřete steskem. A i když vám kamarádky říkají, že se na něj máte vykašlat a najít si někoho hezčího, chytřejšího a movitějšího, se kterým se budete mít dobře, tak vám to nějak nejde.
Zatím mi to moc nejde. Snažím se o odstup, ale je to těžké, zvláště když si musíme předávat děti, má tu dílnu a tak jsme skoro v denním kontaktu. Také se mi stýská. Jsem tu pořád sama a leze mi to na mozek. Dny jsou temnější jak za oknem, tak ve mně. Denně chodím do antikvariátu, tam mi jej vše připomíná. Ani nevím, proč tam pořád chodím - peníze z toho nemám. Asi by to znamenalo definitivní tečku a to si pořád nechci připustit...
Žádné komentáře:
Okomentovat