Na pos*aného i hajzl spadne

Poslední dobou se mi všechno sere. Vztah, teď i auto... nejprve mi zlobil chladič, když jsem jela fotit kachlová kamna na Svojanov (to byla celkem bojovka), následně mi břinkl kamínek do předního skla (to se bude muset vyměnit) a dnes mi začal cestou do práce cukat motor, takže jsem to musela otočit, jet domů a čekat na Sašu, aby mě hodil do práce. Skoro to vypadá, jako by osud chtěl, abych si pořídila nové auto. Marně čekám, až se mi povede něco pozitivního. Nejpozitivnější by bylo, kdyby přišel manžel s kytkou a oznámil mi, že mě má vlastně rád...

Zatím to bohužel vypadá, že přitahuju maximálně tak Sašova kolegu, který mi začal poměrně intenzivně psát dosti... ehm... pochybné věci. Ne že by mě netěšilo, že mám "luxusní postavu" a další luxusní věci, které tu ani nemůžu reprodukovat, ale celkem mě děsí představa, že někdo počítá, kolikrát se pro něco ohnu, aby mi mohl koukat na zadek (naposledy to prý bylo 24x... netušila jsem, že se pro něco tak často ohýbám). Nehledě na to, že aktuálně v porozchodové depresi na takové řeči ani nemám náladu. 

Rodina mi popravdě svými řečmi také moc nepomáhá - sestra mi říká, že se za pár měsíců zase dáme dohromady a uděláme si další dítě (asi vlastní zkušenost), máma mi dohazuje kolegu z práce, který bydlí kousek ode mě u rodičů (to je tak trochu red flag). No popravdě bych asi radši brala to dítě, kdybych si musela vybrat...

Deprese pokračuje

Ačkoli jsem čekala, že mi touto dobou už bude výrazně lépe, je mi spíše hůře. Nevím, přijde mi, že moje emoční reakce nabíhají nějak se zpožděním. Nejprve jsem po rozchodu měla mentalitu "no stejně na mě byl pořád ošklivej a nebudil dojem, že by mě miloval", ale to mě nějak opustilo. Aktuálně vzpomínám na to, co bylo hezké - povídání si, běžný denní fyzický kontakt, zájem. Je zajímavé, že když někoho milujete, jako byste cíleně vynechávali jeho vady. Najednou je pro vás ten člověk nejhezčí a bezchybný a bez vás si určitě najde nějakou hezčí, chytřejší, movitější, budou se spolu mít dobře a vy umřete steskem. A i když vám kamarádky říkají, že se na něj máte vykašlat a najít si někoho hezčího, chytřejšího a movitějšího, se kterým se budete mít dobře, tak vám to nějak nejde.

Zatím mi to moc nejde. Snažím se o odstup, ale je to těžké, zvláště když si musíme předávat děti, má tu dílnu a tak jsme skoro v denním kontaktu. Také se mi stýská. Jsem tu pořád sama a leze mi to na mozek. Dny jsou temnější jak za oknem, tak ve mně. Denně chodím do antikvariátu, tam mi jej vše připomíná. Ani nevím, proč tam pořád chodím - peníze z toho nemám. Asi by to znamenalo definitivní tečku a to si pořád nechci připustit...